Dokument z cyklu výprav za technickými památkami, tentokrát o historii těžby břidlice (1985). Připravili: M. Švihálek, T. Krejčík, J. Nekuda a J. Večeřa

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Klikněte pro větší obrázek Celou věčnost čekaly nevzhledné kamenné šupiny na sluneční paprsky. Zvětrávání probíhalo velmi pomalu. 320 milionů let uběhlo od chvíle, kdy se v dávných mořích začal usazovat jíl, z něhož později vznikla hornina zvaná břidlice. Břidlice na první pohled není příliš zajímavá hornina, ale její těžba, zpracování a použití je učiněnou kuriozitou. Už jen na několika místech Evropy můžeme spatřit lokality podobné těm, jež jsou k vidění na severní Moravě. Jesenické podhůří je na břidlici bohaté. Staré haldy a opuštěné lomy patří k rázu zdejší krajiny. Břidlicové tašky už před mnoha staletími kryly střechu zámku ve Fulneku na Moravě. Nedávno byla střecha velkým nákladem renovována. Tašky uložené na střeše fulneckého zámku pocházejí z břidlicových dolů na Moravskoslezském pomezí. Každá z tašek putovala na své místo dlouhou a složitou cestou. Z podzemí se břidlice odedávna těžila komorovým způsobem ze svisle uložených vrstev.

Pracovní postupy se nezměnily od minulého století. Břidlice je usazenina, a proto se jednotlivé vrstvy snadno oddělují. Nešikovný úder by však mohl snadno práci znehodnotit. Komora má rozměry 25 × 10 × 6 m a vzniká vystřílením materiálu. Přesně takovým způsobem dolovali břidlici už dědové dnešních horníků. Vytěžený materiál je dopravován na primitivních vozících ven ze štoly. Ročně tak putuje na denní světlo asi 3 000 kubických m břidlice.

Klikněte pro větší obrázek Břidlicový důl státního statku Staré Oldřůvky byl založen někdy kolem roku 1830 a od té doby se pracovní postupy téměř nezměnily. Úprava břidlice probíhá ručně. Žádný stroj na světě by nedokázal pracovat s dlátem a kladivem tak přesně, jak to umí lidské ruce. Ve Starých Oldřůvkách vyrábějí z břidlice hlavně střešní tašky. Právě takové, jaké pokrývají střechu fulneckého zámku a jiných historických staveb. Výroba jedné střešní tašky trvá asi 1,5 min. Za směnu tak vyrobí 1 štípač kolem 300 ks tašek. Jednoduché počty, na kterých nelze nic změnit. Rozloupnutím břidlicového bloku je možno dostat šupinu tenkou sotva 0,5 cm. Na takovou šupinu další štípač nakreslí střih podle šablony. Podle nákresu zbývá vykrojit věrnou kopii originální krytiny, která pokrývá třeba Novoměstskou radnici v Praze nebo Přemyslovský palác v Olomouci. Šestiboké tašky ze Starých Oldřůvek pokrývají i štíhlé věže Týnského chrámu v Praze. Muselo jich být vyrobeno 250 000, což skupině štípačů trvalo plné 3 roky.

Po 2. světové válce začal zájem o břidlici rapidně klesat. V době horečného budování nebyl čas na rukodělnou výrobu. Naštěstí byla výroba nejenom obnovena, ale dokonce i rozšířena. Ačkoliv byl Břidlicový důl ve Lhotce u Vítkova otevřen teprve v roce 1973, způsob štípání břidlicových bloků se ani tady nezměnil. Je stejný jako ve Starých Oldřůvkách, a jaký byl i v minulosti. Statisíce a miliony krásných břidlicových tašek byly vyrobeny po 2. světové válce v moravských břidlicových dolech. Není v lidských silách je spočítat. Technicky zajímavá je nejenom těžba a zpracování břidlice, ale i použití břidlicových tašek. Jenom málo řemeslníků na světě už dnes dovede kvalitně pokrýt střechu břidlicovými taškami. Do každé tašky musí být vysekána dírka pro hřebík. Přitom se musí pracovat opatrně, protože břidlice je velmi křehká. Ne každá taška svým tvarem odpovídá potřebám pokrývačů, proto musí být na místě provedeno dorovnání na míru. Dobrý pokrývač si před započetím práce rozdělí tašky podle velikosti na menší skupiny. Zjednoduší to práci na střeše, kde už není na zbytečné operace čas.

Klikněte pro větší obrázek Bratři Mruzkové z Opavy jsou českoslovenští specialisté na pokrývání střech historických budov břidlicí. S jejich fortelnou prací se můžete setkat v mnoha našich starobylých městech. Křehká, ale pevná břidlice vydrží na střeše nekonečně dlouho. Dokud ze střechy nespadne nebo nespadne celá střecha. Životnost břidlicové krytiny závisí na kvalitě použitých hřebíků. Na střechách historických staveb se nám zachovaly doklady o tom, kolik lidských generací může břidlice přežít. Nejenom pro tyto technické vlastnosti, ale i pro ušlechtilý hedvábný lesk a další estetická hlediska má břidlice uplatnění i v dnešní době. Své pokrývačské řemeslo dělají bratři Mruzkové už téměř 35 let. Staré řemeslo neumírá. Původní technologie zůstávají zachovány díky živým lidem, jejichž ruce se učily napodobovat pracovní postupy od dřívějších generací. Na začátku 80. let byli bratři Mruzkové přizváni k rekonstrukci střechy Národního divadla v Praze. Obnovená břidlice měla korunovat tento klenot naší architektury z 19. století.

Každá ze statisíců tašek Národního divadla byla připevněna měděným nýtem k vlnitému plechu. To všechno bylo nutné při rekonstrukci respektovat. Bratři Mruzkové pracovali na střeše Národního divadla několik měsíců. Byla to mravenčí práce, která probíhala nad hlavami nic netušících Pražanů. Až jednoho dne se objevilo rekonstruované dílo na břehu Vltavy v plné kráse. Učiněný klenot. Neexistoval by, kdyby nebylo práce mnoha bezejmenných lidí. Kdyby vymizely stařičké technologie. Kámen, ze kterého dýchá středověk. To je břidlice. Ale prastaré slunce zakleté v kameni rozdává i ve 20. století krásu a eleganci. A bude je rozdávat i nadále.

Stopáž15 minut
Rok výroby 1986
 ST 4:3
ŽánrDokument