Publicistka Táňa Popková nazvala své Sváteční slovo „Údiv nad krásou světa“ a zamýšlí se v něm nad tím, kolik existuje prostých, samozřejmých a zcela všedních věcí, bez nichž by naše dny nebyly úplné.

Údiv nad krásou světa

Žádná chvíle se nikdy nemůže vrátit, ale některé jakoby v nás zůstávaly napořád. Jako teď si vybavuji jedno hodně časné letní krásné ráno, když už se nám, městským lidem, tak dobře spalo, pokud by se ovšem zvenku neozvalo hlasité otcovo volání: „Pojďte se podívat, slunce vychází, ta krása!

Tátovi tehdy táhlo skoro už na 90, ale kosou se oháněl pořád jako mladík a pod jeho širokými záběry se k zemi pokládaly zelené vlny trávy s ranní rosou zlacené prvními paprsky slunce vycházejícího nad horským hřebenem. Stejně jako zázrak vycházejícího slunce mě dodnes udivuje otcova schopnost se i v hodně pozdním věku radovat spontánně z tak obyčejné, všední, každodenní a vlastně úplně normální věci, jakou je východ slunce.

Nedávno mi po dlouhé odmlce volal jeden známý, aby mi řekl, že na mého otce vzpomíná jako na rovného, čestného chlapa, který byl vždycky svůj a nikdy neuhýbal. Připomněl, že když se vrátil po střetu s tehdejší mocí z kriminálu, většina lidí přecházela na druhý chodník, ale otec nikdy neváhal se s ním pozdravit a dát se do řeči.

Zdá se mi, že tyto dvě věci, tedy přecházení na druhý chodník a ranní východ slunce, spolu nějak souvisejí. Jakoby je spojovala slova filozofa Immanuela Kanta: „Dvě věci naplňují mou mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, a to hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Možná je právě toto to nejdůležitější, co mi mohl otec v životě dát. A co jsem předala nebo co mohu ještě předat já?

Naše životy se odvíjejí jako vzácné vlákno, na kterém jsou navázané uzly a uzlíky událostí, zastavení, setkání a návratů, těch velkých i těch docela nepatrných, bez kterých by ale naše dny nebyly úplné. Má-li mít náš život smysl, musí být jeho vlákno upředené hlavně a především z lásky. Protože právě láska mu dává pevnost.

Láska nás vede a rozmotává i ty zašmodrchané chuchvalce. Právě láska dokáže spojit i nesourodé materiály a nejrůznější barevné tóny. A z takového vlákna pak dokážeme upříst tu nejpevnější síť, která unese všechny krásy a radosti, ale také všechna trápení a smutky. Je v ní třeba i hrneček s modrým dekorem, Bachovo varhanní preludium, blátivé šlápoty na podlaze, letmá pohlazení, osahaná knížka nebo horská bystřina s tůňkami a s peřejemi. A je v ní i to, co jsme kdy komu řekli nebo chtěli říct. A navždy v ní zůstávají paprsky vycházejícího slunce a údiv nad krásou světa.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2021
 P ZJ ST HD