Fenomenální saxofonista a hráč na dechové nástroje Michal Žáček, jenž se prosadil nejen v rodné České republice a na Slovensku, ale také v USA, Mexiku, Německu nebo ve Francii, nazval své Sváteční slovo Zázraky všednosti a zamýšlí se v něm nad podivuhodnými situacemi hraničícími až se zázraky, které nám naše životy dennodenně přinášejí.

Zázraky všednosti

Už když jsem byl malý, tak mě zajímalo, jak hračky fungují a jak všechno funguje. A když jsem byl potom na konzervatoři, tak jsme potom jednou v dějinách hudby poslouchali takovou vážnou hudbu 20. století a bylo to trochu náročné. Najednou jsem uslyšel ve své hlavě takový cvakot a začal jsem rozumět tomu Arvovi Pärtovi, který zrovna tu skladbu složil. A od té doby se to se mnou táhne, že se snažím v hudbě slyšet obsah. A to byl jeden z takových mých prvních zázraků.

Samozřejmě, když potom člověk zažil mnoho koncertů s různými lidmi, velmi zajímavými, tak jsem začal zjišťovat, že zázraky se dějí stále a byl jsem z toho opravdu místy dojat a myslel jsem si, že je to hlavně v té hudbě.

Pak přišly děti. Mám 4 malé děti a zjistili jsem, že pro ně je zázrakem skoro všechno. Nedávno jsme se modlili a má dcera Adélka říká: „Prosím tě, Pane Bože, dej mi všechno, co chci.“ Tak jsme se na ni dívali a pak má žena, protože má přeci jen silnější výchovné působení, tak se na ni podívala a říkala: „Adélko, bylo by lepší, kdybys ho spíše poprosila o to, co potřebuješ, on ví, co potřebuješ a on ti dá to správné, co potřebuješ.“ Malá řekla, že dobře, že to spraví. Tak řekla: „Pane Ježíši, dej, ať potřebuji všechno, co chci.“ Tím to završila, aby dosáhla svého, tak použila terminologii mé ženy a bylo to hrozně hezké.

Pak se mi stalo, že jsem asi před 5 lety hrál s jedním takovým mladým bubeníčkem, byl to strašně sympatický kluk, Michal Virgun. Asi po roce, co jsme hráli, říkal: „Vzpomínáš si, kdy jsme se poprvé potkali?“ Já jsem si nevzpomínal, říkal jsem, že asi před rokem. A on na to: „Ne, my jsme byli na koncertě s maminkou, když jsi hrál u nás na náměstí v Karviné a ty jsi pak za mnou během koncertu přišel a dal jsi mi do ruky shaker, abych si s tebou zahrál. V té chvíli jsem se rozhodl, že chci být bubeníkem.“ Mě to samozřejmě dojalo, koho by to nedojalo, ale jenom chci říct, že ty zázraky, které se nám dějí, tak se můžou dít i zpětně, když třeba něco hezkého někomu řeknete a za 10 let zjistíte, že to dotáhl třeba někam. A udělá vám to radost. Takže já si myslím, že tyto zázraky se nám dějí.

Často sleduji, že se moc lidí nesměje, jako by neměli důvod k radosti. A já si vždycky vzpomenu na jeden takový kreslený vtípek Vladimíra Renčína, kdy jdou dva chlápci v dešti, jeden nadává a říká: „To je hnus, jak prší, jak se fakt hnusně, to nesnáším.“ A ten druhý říká: „Já jsem rád, že prší.“ Ten první to nechápal, jak může být rád, že prší, když je venku tak hnusně. On říkal: „Podívej se, když prší, tak prší bez ohledu na to, jestli jsem rád, nebo nejsem rád. No a já jsem radši rád.“

Takže takhle by to asi nějak viděl, že hledat to krásné i na tom, kdy nám není úplně nejlépe a jak říká můj kamarád Roman Dragoun takovou krásnou větu vždy na každém koncertu, který jsme spolu měli a který má i sám, tak všechno dobře dopadne a Pán Bůh nás má všechny rád. To pociťuju každým dnem, i s rodinou, každou vteřinu. Takže mějme se rádi, buďme hodní, buďme zdraví a taky něco pro to udělejme.

Ahoj!

Stopáž5 minut
Rok výroby 2021
 P ZJ ST HD