Dominik Maxmilián Ramík, který pochází z Bašky, ale už sedm let žije v Oceánii na ostrově Vanuatu, nazval své Sváteční slovo „Kouzelná taška z Vanuatu“. Zabývá se v něm dvěma důležitými schopnostmi – uměním obdarovávat a umění být obdarováván.

Kouzelná taška z Vanuatu

S misiemi na souostroví Vanuatu v Jižním Pacifiku jsem se setkal poprvé v roce 2008. Tehdy nakrátko, netušil jsem, že právě prožívám veliký obrat ve svém životě a že se na ta místa vrátím za nějaký čas pracovat už nastálo jako laický misionář.

Na rozloučenou mně tehdy jedna ze sester misionářek darovala tradiční místní tašku přes rameno, v místním jazyce se jí říká karm. Krásná věc vyrobená z pandanových vláken. Hodiny a hodiny ruční práce. Ještě jsem byl pořád v takové radosti z toho dárku, když mi ta sestra řekla: Podívej, Dominiku, to není jenom taková obyčejná taška. Nemá žádný knoflík ani zip, nedá se zavřít, a v té tašce se skrývá to, jak žijeme. Když půjdeš vesnicemi nebo džunglí tady na ostrově, tak ta taška je otevřená pro všechny lidi, které potkáš, aby to, co jsi do ní dal, nebylo jenom pro tebe, ale aby to bylo pro všechny.

Tu krásnou tašku z Jižního Pacifiku mám doma dodnes. Vždycky, když je příležitost o zkušenosti s misií mluvit, tak ji vytáhnu i s povídáním sestry, která mi ji dala. Při jedné z těch besed se mi stalo, že někdo bez zcela zlého úmyslu mi položil takovou otázku: To je pěkné, že tam lidé mají tašky otevřené pro všechny, ale co se stane, když z té tašky budou lidé brát, až nakonec nezbude vůbec nic? Co pak? Už si nevzpomínám, co jsem tehdy odpověděl. Myslím si, že jsme se jen společně zasmáli střetu těch dvou vidění světa. Toho pacifického, kdy zákonem je pohostinnost a na zítřek už se tak ani moc nemyslí, a na druhé straně toho evropského, kde máme všechno promyšlené a jsme připraveni na všechna „co kdyby“.

To, jak jsem asi měl odpovědět, mě napadlo, jak to tak často bývá, až mnohem, mnohem později. V zapadlé bambusové vesničce v horách Vanuatu sedíme večer se stařešiny u ohně a povídáme si o životě. Jeden z nich mi v místním jazyce říká: Život je tady prostý. Peněz moc neužijeme, ale tady v horách máme ovoce, které neroste často na pobřeží. Pro nás není vzácné, ale pro ty lidi z pobřeží ano. A zase naopak my nemáme ryby, které ti lidé na pobřeží loví. Když mám chuť na rybu, vezmu svoji karm, tašku, naplním ji tím, co mám, ovocem, sejdu na pobřeží a ovoce rozdám. Tu prázdnou tašku mi zase lidé zdola naplní rybami. Já se pak vrátím do vesnice, rozdám je po rodině a všichni mají radost.

Už si nevzpomínám, jak se ta diskuse v chudobné vesničce v horách Vanuatu vyvíjela dál, protože v té chvíli se mé myšlenky začaly ubírat svým vlastním směrem. V životě se každý dáváme a občas se bojíme vydat se ještě trošku víc. To aby nám z té naší tašky někdo nevybral hodně, aby tam nezelo prázdné místo, protože co by se pak s námi stalo? Co by se s námi stalo? To je docela prosté. Čím víc z té své tašky vydám, tím víc v ní bude prázdného místa. Toho prázdného místa, do kterého mě pak ostatní budou moci obdarovat.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2020
 ZJ ST HD