Ostravský chartista, novinář a fotograf Jan Král nazval své Sváteční slovo „Co všechno jsme schopni snášet“. Kvůli své profesi tráví u počítače spoustu času. Hodiny sezení neprospívají tělu po stránce fyzické ani psychické, a proto často vyráží do přírody v cyklistickém sedle. A zatímco se novinářovo tělo vyrovnává s přibývajícími kilometry, mozek začíná přemýšlet o nejrůznějších souvislostech.

Co všechno jsme schopni snášet

Jako novinář a fotograf trávím za počítačem vsedě mnohem více času, než by mi bylo milé. Takové sezení je zničující pro tělo i pro ducha. Proto se snažím to všechno nějak kompenzovat a tou kompenzací je v mém případě kolo. Jezdím hodně po horách, v létě se vydávám na dlouhé cesty, s sebou si vezu spacák, stan a několik triček. A zatímco se tělo vyrovnává s přibývajícími kilometry, mozek začíná přemýšlet o nejrůznějších souvislostech. Často tak přemýšlím o výdrži. Co všechno je člověk schopen snášet?

Spoustu příkladů nám nabízí moderní historie. Bohužel ty příběhy nejsou nijak radostné. Je opravdu udivující, s čím vším se lidé, kteří žili nebo ještě žijí mezi námi, museli v minulosti vypořádat. Pamatuji si, když jsem jako mladý muž četl Solženicynův román Soustroví Gulag, tehdy samozřejmě ještě v samizdatu. A pamatuji si na ty pasáže, kdy vězni teprve jeli vlakem do gulagu. Já jsem se ptal sám sebe, jestli bych vůbec přežil tu cestu. Jestli bych byl toho schopen. A to už vůbec nemluvím o pobytu v gulagu, to raději mlčím. A další příklady.

Jako novinář jsem často mluvil s vojáky, kteří zažili boje 2. světové války. Tankista Bedřich Opočenský mi vykládal, jak se svým tankem likvidoval nepřátele tak, že se po nich normálně projel. To je pro naši generaci přece něco naprosto nepředstavitelného. Podobně nepředstavitelné je pro mě utrpení vězňů komunistického Československa 50. a 60. let. Jako novinář jsem jich znal hodně. Byli to skvělí chlapi, měli odsezeno hodně, 10 a více let. Pokládal jsem jim na základní otázku: Jak všechno to vlastně mohli vydržet? Někteří z nich mi odpovídali, že uléhali s nadějí, že zítra budou v táboře američtí vojáci se samopaly. Že osvobodí ten tábor podobně, jako to dělali na konci 2. světové války. Bohužel pro ně Američané nikdy nepřišli.

A pak jsem znal a znám lidi, kteří si odseděli svoje v komunistických věznicích v 70. a 80. letech. Tohle už moje generace zažila. Seděli mimo jiné i za opisování Solženicynova Gulagu. Myslím, že pro dnešní mladou generaci je to nepředstavitelné obdobně jako pro nás byly nepředstavitelné zážitky z válečné fronty.

I když nám, stárnoucím, co ještě dobře pamatujeme normalizaci, se může zdát, že dnešní mladí lidé to v současném svobodném světě mají jednodušší, vůbec si to nemyslím. Přiznám se, že nevím, jak bych jako mladík obstál v tom dnešním světě, který je plný informací odevšad, plný laciných materiálních lákadel nebo dostupných drog.

Každá z generací si prochází těžkými zkouškami, se kterými se musí nějak vypořádat. A soudit, která z nich je těžší a náročnější, to bych si nikdy v životě nedovolil. Na to jsem příliš malý člověk.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2019
 P ZJ ST HD