Básník, znalec a milovník přírody Jaromír Šlosar se ve svém Svátečním slovu zamýšlí nad uměním „zastavit se“ a s ním spojenou proměnlivostí intenzity mezilidských vztahů. „Proč na svých toulkách přírodou přírodu prožíváme často jen povrchně?“ klade řečnickou otázku Šlosar, „protože si s sebou v našich myslích nosíme do lesa to, co nám v něm překáží, protože se neumíme zastavit, doslovně i obrazně v sobě. Naše cesty po vyšlapaných chodníčcích jsou pak příměrem k cestám od člověka k člověku, od srdce k srdci… A tak, jak chodníčky zarůstají, zarůstají i cestičky (vztahy) mezi lidmi.“

Po zarostlých chodníčcích

Jedna z mých prvních vzpomínek mě vede do našeho lesa. Tam jsme s babičkou, mamkou a taťkou chodívali v létě na maliny. Tehdy jsem ještě prahl po všem novém. Tenkrát jsem byl možná nejblíže tomu, co říká americký přírodní filozof z 1. poloviny 19. století Henry David Thorreau, že chceme-li poznat přírodu co nejlíp, měli bychom do ní chodit s čistou hlavou a všechny problémy nechat před branami lesa.

Ono je to dost obtížné, ale já se snažím dodnes, když chodím na hory nebo do lesa, myslet především na hory a na les. To si třeba vzpomínám, jak jsem šel pod horou Kněhyní neporušenou sněhovou vrstvou a přede mnou byl jen takový řetízek rysích stop. A já jsem si představoval, jak se ten rys v přírodě chová. Jak podlézá a přelézá padlé kmeny. A pak jsem došel na vrchol hory na takové plato a naskytl se mi úžasný výhled na slovenské hory s Malou a Velkou Fatrou. Ale po těch desítkách let strávených na horách jsem najednou došel do takového místa, že už jsem se nedokázal radovat. Jako bych nějak otupěl. A tak jsem si říkal: Musíš mít dokořán otevřeny všechny smysly, když jsi v přírodě. A i to je málo bez otevřeného srdce. Jak ale srdce otevřít? A tenkrát jsem si vzpomněl na rozhovor s mým dávným přítelem Jaromírem Tomečkem, spisovatelem knih o přírodě, který za 1. republiky působil jako notář na Podkarpatské Rusi. A tam se setkal s pastýřem Logoidou. Prostým, ale moudrým člověkem, který neměl žádné školy, podepisoval se palcem, a když tak spolu seděli v Poloninách někde na stráni, Logoida mu říká: „Vy pořád spěcháte.“ Tomeček na to: „Já tady s vámi sedím. Já se kochám. A Logoida na to: „Ale tady, v hlavě spěcháš.“ A to je právě problém
naší uspěchané civilizace.

Na těch cestách přírodou se neškodí otáčet za sebe. Ohlížet se. Protože často to nádherné zůstává za námi a je to podobné jako v životě. Často to nejhezčí je za námi, a tak neškodí se občas otáčet zpátky. Když jsem na svých chodníčcích, které mám tak rád, tak často vidím, jak ty chodníčky mizí a zanikají. Třeba ten, který spojoval osadníky z Bobků na slovenské hranici s jejich sousedy z Bílé. Jak mizí v lese. Nebo lovecké chodníčky, tak nádherně zpevněné hrázemi z kamení, se ztrácejí v lese. Les si je bere zpátky, jako by lovci už měli pohodlnější cesty. A to si musím vzpomenout na to, když mi bylo sedm let a dojížděl jsem do Frýdku-Místku na lidovou školu umění na výtvarku a doprovázel mě děda. A při jedné cestě zpátky domů mi říkal: Nepojedeme autobusem, ale půjdeme těch 10 km pěšky. A šli jsme hlavně lesy. I tam, kde jsem chodíval jako malý na ty maliny. A ty chodníky byly po staletí udržovány venkovany, lidmi.

Dnes už ty chodníčky, které po staletí vyšlapaly lidské nohy, nenajdu. Zarůstají mlázím a pro mě jsou takovou svou přirozeností, takovým lidským teplem, obrazem cesty člověka k člověku. I tyhle cesty najednou jakoby zarůstaly. A tak, vracejme se ke své přirozenosti, chůzi, a nedovolme, aby zarostly chodníčky od člověka k člověku, od srdce k srdci.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2018
 ZJ ST HD