Arcibiskup Simeon (vlastním jménem Radivoj Jakovljevič) se ve svém Svátečním slovu zamýšlí nad spravedlností „lidskou“ a Boží. Východiskem pro jeho úvahu mu je Ježíšovo podobenství o marnotratném synu. Ten utratil svůj podíl jmění, který mu otec dal, a vrací se pokorně domů. Nadchází chvíle vystřízlivění. Z hříchu se vytrácí jeho půvab a přitažlivost, odhalí se jeho rub a ozve se bolestný hlad duše po tom, co bylo tak lehkomyslně promrháno a poztráceno. Pocítil to marnotratný syn a pociťujeme to i my, marnotratní synové a dcery boží, a začneme si přát z celého srdce, aby tomu tak nebylo. Nešťastný mládenec není odehnán, ale je přijat s radostí a zahrnut láskou. Jde o podobenství a Ježíš ví, že návrat pobloudilého dítěte k lidským rodičům, byť provázen kající lítostí, by nemusel být uvítán stejně. Spravedlnost lidská je totiž jiná než spravedlnost nebeského Otce. Ta lidská ráda trestá, ba mstí, a nerada odpouští, zatímco Boží spravedlnost je spravedlnost v rozdělování lásky…

O marnotratném synovi

Mravní a duchovní život křesťana se často podobá stálému odlivu. Člověk ví, jak by měl žít,ale svět žije podle jiného zákona. Pak přijde najednou chvíle, kdy cítíme vnitřní vyprahlost. Kdy jsme odešli daleko od Boha a jeho zákona a cítíme to jako vnitřní bolest. Chtělo by se nám vrátit. A právě Ježíšovo podobenství o marnotratném synu nám ukazuje, že se vrátit můžeme a vlastně musíme a je to pro nás výhra.

Ten příběh je prostý. Úvod: jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: „Otče, dej mi díl majetku, který na mě připadá.“ Otec tedy rozdělil své jmění. Ani ho nenapadlo, že by syn mohl mít úskočný nápad. Ale stalo se jinak. Po nemnohých dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.

Pak následuje druhé dějství. Když všechno rozházel, dostal hlad, protože v té zemi byla neúroda, a on si vzpomíná: V domě mého otce měl každý nádeníkchleba, kolik chtěl. A já tady trpím. Já se seberu a půjdu k otci a řeknu mu: „Otče, nejsem hoden nazývat se tvým synem. Přijmi mě aspoň jako mého nádeníka.

Pak nastává třetí dějství, kdy otec vidí v dálce syna, jak se k němu blíží. Otec mu běží vstříc, bere ho do náručí a volá: „Oblečte mu nejlepší šaty, dejte mu prsten na ruku. Zabijte vykrmené telátko, upečte je, ať se radujeme a veselíme. Protože tento můj chlapec byl mrtvý, a teď je živý. Byl ztracený, a my jsme ho našli.

To je to, co podobenství zdůrazňuje. Že Boží spravedlnost je jiná než lidská. Boží spravedlnost je ta, která posílá déšť na hodné i zlé stejně, na spravedlivé i nespravedlivé. Podobenství o marnotratném synu je podobenstvím našeho pokání. Naše pokání začíná hladem, tedy hladem duše. Uvědomujeme si, že jsme odešli od Boha, odešli jsme od naší prvotní čistoty a je třeba se k ní vrátit. A my se radostně vracíme s jistotou, že budeme přijati. A Kristus nám chce v podobenství říct, že jsme se nezmýlili. Vždyť na nebi je větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad 99 spravedlivými.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2015
 ZJ ST HD