Víra není jen souhrnem dogmat, to by byla spíš naukou či ideologií, ale vychází ze vztahu. A to nejen ze vztahu k lidem, ale především k Bohu. Vztah není jen znalostí, ale měl by být záležitostí osobní zkušenosti, a ta, jak známo, je jen obtížně měřitelná. Přesto ji lze prožít naplno. Některé věci nelze plně pochopit, ale lze je zakusit.

Víra jako polibek

Co lidé vědí o polibku? Postava forenzní antropoložky Dr. Brennanové z amerického kriminálního seriálu „Sběratelé kostí“, která pomáhá FBI s identifikací ostatků neznámých obětí, by to vyjádřila jednoznačně – dva páry čelistí tlačí po určitou dobu proti sobě. Ti, co o polibku něco vědí, tuší, že je to sice vědecká pravda, ale současně je to lež. Sděluje totiž pouze chladný fakt, a tak ti, kteří o líbání něco vědí, se cítí být okradeni. Naopak ti, kteří nic nevědí, si řeknou, že se bez něj klidně obejdou.

Myslím, že to, co platí o polibku, platí i o osobní víře člověka. Víra totiž není jen souhrnem dogmat, to by byla spíš naukou či ideologií, ale víra stojí na vztahu. A to nejen na vztahu k lidem, ale především k Bohu. Vztah není jen znalostí, ale měl by být záležitostí osobní zkušenosti, a ta, jak známo, je jen obtížně měřitelná a velice těžko předatelná. Tuto obtížnost s nadsázkou popisuje židovská anekdota, kdy Kohn a Raubíček sedí v kavárně u kávy. Kohn říká: „Náš rabi je nejúžasnější nejsvětější muž snad na celém světě.“ „Jak to?“ diví se Raubíček. „No představte si, náš rabi jednou spadl do řeky a neuměl plavat. Vzpomněl si v té hrůze, že má v kapse krabičku sardinek a začal se modlit k Hospodinu o záchranu. A tu se to stalo. Sardinky vyplavaly z krabičky a odnesly rabiho ke břehu.“ „To je ale úplný nesmysl,“ říká Raubíček. „Máte nějaký jasný důkaz?“ „Ale vždyť náš rabi žije, jaký větší důkaz ještě chcete?“ opáčí Kohn.

Chtěl bych připomenout ještě jednu vážnější událost. V noci 23. listopadu 1654 uvěřil známý filozof, fyzik a matematik Pascal v Boha a zapsal si tato slova: „Oheň, Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův… Jistota, cit, radost, pokoj, Bůh Ježíše Krista. Deum meum et Deum vestrum. Tvůj Bůh bude mým Bohem.“ Když Pascal zemřel, našli tato slova zašitá do jeho vesty, nosil je stále při sobě. Byly pro něho spojeny s intimní zkušeností víry.

Je pravda, že člověk může žít políben i nepolíben, ale je přinejmenším komické se kvůli tomu navzájem napadat či odsuzovat. Stejně tak mohou být zajímavé osobní úvahy nad tím, zda je lepší být katolíkem, protestantem, židem, ateistou či muslimem. Nicméně bychom neměli zapomínat na to, že jsou i jiné důležité věci. Jde především o to, aby náš názor, naše přesvědčení bylo takové, abychom obstáli sami před sebou. Abychom před ničím a nikým neutíkali. A také je důležité, abychom vnímali skutečnost kolem sebe, která nám nabízí prožitek víry. A tak klást důraz na to, aby se naše dobré vztahy rozvíjely a současně abychom byli věrni svému přesvědčení je něco, co přináší právě onu pascalovskou jistotu, cit a radost.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2017
 ZJ ST HD