Advent v troskách chrámu

Tomáš Machula

Klikněte pro větší obrázek Tomáš Machula je děkan Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Narodil se v roce 1971 v Kyjově. Vystudoval tamní gymnázium a poté chemii na VŠCHT v Praze. Po revoluci začal vedle chemie studovat i teologii na KTF UK a poté filosofii na FF UK. U filosofie nakonec zůstal a vyučuje ji na Teologické fakultě v Českých Budějovicích, kde je i děkanem. Věnuje se především etice a středověké filosofii. Je ženatý, má tři děti. Mezi jeho koníčky patří kaktusy a letadla.

Advent v troskách chrámu

Naše společnost je v něčem zvláštní. Je okázale světská a skeptická vůči náboženství, ale na druhé straně jakoby hledala spasitele v politice. Boha škrtá a hledá božsky se chovající lidi. A logicky je nenachází. To je jedna z příčin dnešní společenské deprese, které jsme si už před časem zvykli říkat „blbá nálada“. Adventní doba očekávání příchodu spasitele je tedy pro nás, děti své doby a svého národa, poněkud paradoxní. Po materiální stránce se máme docela dobře. K čemu tedy spasitel, když jsou plné nákupní košíky? Na druhé straně si tak nějak uvědomujeme, že chceme něco víc. Vedle „ještě plnějších košíků“ je to právo, spravedlnost, pravda a dobro. Voláme po nich, vyhlížíme je a snažíme se volit stále další a další spasitele, kteří nám tyto hodnoty slibují. Ale všichni ti mesiáši se ukazují jako falešní.

Pro křesťana je to poněkud zvláštní situace. Jakoby stál v troskách toho, co ztělesňuje evangelium a s čím už dnešní společnost už příliš nepočítá. Jako křesťan věří, že spasitel už přišel. Ale jak říká Bible: „Do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali.“ Vyhlížejí dál nějakého jiného spasitele. A stojíme-li dnes v troskách chrámu, jsme přesně v situaci, kdy zde sice kostel je, ale zároveň vlastně není. Jsou tu zdi, které dokonce památkově chráníme, ale nepřebývá v nich Bůh, neshromažďují se zde lidé k modlitbám, nezní zde čtení z Písma. Podobně zde už spasitel je, jak věříme my křesťané, ale lidé žijí a chovají se, jakoby zde nebyl. A tak je člověk v jistém smyslu podobný takovému chrámu. Je velkolepý, úžasný, může být třeba zákonem chráněný, ale žije a chová se tak, že vlastně není plně člověkem.

Zpívá-li jedna adventní píseň o příchodech spasitele slovy: první příchod v těle, druhý v duši celé, třetí při skonání, čtvrtý při vzkříšení, pak lze jednoznačně říci, že musíme začít u toho druhého. Nebo o tom aspoň začít vážně přemýšlet: Kdo znovu postaví pobořený chrám našeho skutečného lidství?

Stopáž5 minut
Rok výroby 2013
 P ST HD