Proč Bůh dopouští zlo? Víra jako protest

Marek Orko Vácha

Marek Orko Vácha P. Mgr. Marek Vácha, Ph.D. (* 14. září 1966 Brno) je římskokatolický kněz, teolog, přírodovědec, pedagog a spisovatel. Je administrátorem farnosti Lechovice (u Znojma), kaplanem Římskokatolické akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze a přednostou Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Specializuje se na otázky evoluční biologie a lékařské i environmentální etiky.

Zúčastnil se dvou expedic do Antarktidy (1997 a 2000) na základnu Eco-Base na ostrově Nelson v Jižních Shetlandách. Kromě desítek odborných a populárně naučných článků je autorem několika knih. Je spoluautor scénáře a účinkuje v televizním cyklu Tančící skály.

Proč Bůh dopouští zlo? Víra jako protest

Otázku po existenci zla kladou jak ateisté tak věřící. Jak je vlastně vůbec možné, že žijeme ve světě, ve kterém existuje tolik zla. A ateisté se intuitivně ptají, jestli existuje Bůh, jaký vlastně je? Buď je to Bůh – velký hodinář, který kdysi dávno stvořil svět, ale dál se o něho nestará. Někdy říkáme Bůh zahálčivý – Deus Otiosus. Bůh, který kdysi dávno hodil kostky z ruky, ale další osudy světa jsou mu lhostejné. Dál se o něho nezajímá. Nebo je ten křesťanský Bůh – Bůh milující, ale jinak naprosto bezmocný, neschopen zasahovat do dění na světě. Nebo není vůbec.

Určitý typ zla můžeme vysvětlit tak, že vychází ze mě samotného. Z mé vlastní podstaty, z mé vlastní existence. Když Jean-Poul Sartre, francouzský filozof říká – „Peklo, to je bližní“, jiný francouzský filozof Rémi Brague říká – Možná bychom to větu mohli otočit a říci: „Peklo je kdokoliv, jen ne bližní, jsem to já sám.“

Ve světě malých dětí a jejich pohádek existuje jak čisté absolutní dobro, tak čisté absolutní zlo. Ta krásná laskavá princezna i ta zlá ošklivá Ježibaba. Krásný a odvážný princ, anebo zlý čaroděj. Dospělý člověk už si nějak uvědomuje, že obě tyto postavy jsou součástí mé vlastní duše. Mého vlastního nitra. Že v člověku jsou jak velikánské výšiny, tak propastné hlubiny. S našimi studenty jezdíme každý rok na exkurzi do koncentračního tábora Auschwitz, kde nahlížíme do hlubin čirého zla, čiré hrůzy. V Auschwitz se člověk podívá do propastí lidské duše.

Britský sociolog polského původu Zygmunt Bauman říká, že je hrozné, že se to mohlo stát nám. Ale je možná daleko hroznější, že jsme to mohli udělat my. Je hrozné, že jsme skoro byli mezi oběťmi, je ale daleko horší, že jsme skoro byli mezi vykonavateli. Bylo by děsivé si uvědomit, že takové věci, jako jsou koncentrační tábory, by způsobila nějaká horda divochů ze severu, z jihu, východu či ze západu. Daleko horší je, že to byl jeden z našich národů, z našich národů naší Evropy. Národ Schillera, Kanta, Beethovena, Caspara Friedricha, národ, který dal světu tolik filozofů, učenců a umělců. A po II. světové válce už otázka nezní, zdali by vůbec byl nějaký národ, který by toho byl schopen? Otázka zní přesně naopak: Existuje na světě vůbec nějaký národ, který by toho schopen nebyl? Po II. světové válce už si netroufáme vyloučit nepředstavitelné.

Je zvláštní, že ve Starém zákoně otázku po zlu nekladou ani tak ateisté, jako spíše ty největší postavy víry: Abraham, Mojžíš a Job. Z nichž každý se se zlem svým způsobem potkal ve své děsivosti, ve své hrůze. Víru tak můžeme chápat jako protest proti tomu, že svět není takový, jaký by měl být. Víra je protest proti všemu zlu na světě.

Co náboženství určitě není? Není to opium lidstva, které by člověka vedlo z tohoto světa do jakéhosi iluzorního světa jinde. Náboženství naopak je skokem do reality, je snaha být teď a tady. Náboženství člověka rozjitří, rozcitliví a přinutí ho, aby tak jako kdysi Jákob bojoval za zdar světa, za dobro, jak s Bohem, tak s člověkem a aby se nikdy nevzdal.

Existují dva termíny, které na první pohled vypadají shodně, ale rozdíl mezi nimi je celý vesmír. Optimismus a naděje. Optimismus je přesvědčení, že všechno dobře dopadne. Naděje je víra, že já sám se musím snažit, co mně moje síly dovolí, aby to dobře dopadlo. Nemusíme být optimisté, ale nikdy se nesmíme vzdát naděje.

Marek Orko Vácha
biolog, kněz a publicista

Marek Orko Vácha

* 14. 9. 1966


Stopáž5 minut
Rok výroby 2013
 ZJ ST HD