Kořeny

Pavel Jajtner

Sváteční slovo diplomata a bývalého velvyslance ve Vatikánu Pavla Jajtnera Narodil se v roce 1947 v Havlíčkově Brodě. Bývalý velvyslanec při Svatém stolci ve Vatikánu. Kvůli politické perzekuci rodiny se vyučil elektrikářem, teprve pak směl studovat gymnázium. Vystudoval elektrotechnickou fakultu Vysokého učení technického v Brně. V letech 1972 až 1975 pracoval jako technik v Tesle Pardubice a Žďasu Žďár nad Sázavou.

V roce 1990 byl zvolen starostou města Přibyslavi a na sklonku téhož roku byl vládou jmenován přednostou Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě. V parlamentních volbách v roce 1992 byl za KDU-ČSL zvolen do Federálního shromáždění ČSFR a stal se jeho místopředsedou.

Po vzniku samostatné České republiky se stal jejím prvním velvyslancem v Rakousku, poté velvyslancem v Maroku. V letech 2003 až 2008 působil jako velvyslanec při Svatém stolci ve Vatikánu. Pavel Jajtner ovládá plynně slovem i písmem německý, francouzský, anglický, ruský a italský jazyk. Je autorem knihy Zajisté, Excelence! Je ženatý od roku 1972 s manželkou Ludmilou, rozenou Čeplovou, a je otcem 4 dětí.

Kořeny

Sváteční slovo diplomata a bývalého velvyslance ve Vatikánu Pavla Jajtnera Tady, v krajině táhlých zalesněných kopců na pomezí Moravy a Čech, tady, pod vrchem Peperkem, jehož jméno připomíná dávné časy, kdy se zde těžila železná ruda, tady, kde v zemi odpočívají generace těch, kterým vděčíme za to, že jsme, kosti těch, kteří nás už dávno předešli na Věčnost, vnímáme sílu vztahu k místům, odkud pocházíme: své kořeny. Se skutečnými kořeny mají společné především to, že jsou jedním z mála pevných bodů, které pro naši životní cestu tolik potřebujeme. Člověk podvědomě touží po stálosti, po trvání, po bezpečí, po harmonii, jistotě a míru v duši, který sotva může nabídnout chaos současného světa.

V tomto uspěchaném století jsme stále pohyblivější, jsme schopni se za několik hodin přesunout na druhý konec kontinentu, ale místa, odkud vyrůstají naše kořeny, jsou vždy posvátná. Tady jsou hroby našich předků, tady je čára obzorů, která se navždy vryla do naší paměti dítěte, tady jsou úvozové cesty mezi obilím, tudy někde vedla naše první cesta do školy. Naše kořeny nejsou něčím, na co bychom si mohli sáhnout, ale za sebe mohu dosvědčit, že jsou. Neboť kdykoli vstupuji do těchto míst, cítím tu bezpečnou sílu, vnitřní radost a jistotu. A také energii, která mě doslova nabíjí.

Co je to za sílu, která mě poutá k tomuto drsnému kraji, kde nikdy nebyl život snadný? Patřit k někomu a patřit někam je součástí naší lidské přirozenosti. Zakotvenost v místě a mezi těmi, se kterými jsme osudově spjati tím, že vedle nich a s nimi žijeme, je součástí našeho bezpečí, pevným bodem ve stále zmatenějším a chaotickém světě, který už zapomněl, odkud přichází, a neví, kam jde.

Naše kořeny jsou zdrojem radostné a neobyčejné vnitřní síly. Jako bychom tušili, že jdeme vstříc téže naději a téže věčnosti, ve kterou doufali naši otcové a matky i jejich předkové, kteří pracovali na těchto polích, prožili tu své nelehké životy a složili tu nakonec své tělesné schránky.

Sváteční slovo diplomata a bývalého velvyslance ve Vatikánu Pavla Jajtnera Kořeny ale nejsou jen v krajině, kterou jsme si navykli vídat od dětství. Jsou ve způsobu myšlení, který jsme přijali, v mentalitě, kterou jsme si osvojili, ve způsobu řeči, ve zvycích, tradicích, ve způsobu, jakým dědeček Ludvík brával do ruky hoblík a dláto, jak vonělo čerstvě opracované dřevo, které ožívalo a měnilo tvar a účel v jeho dovedných rukou. Je to způsob, kterým bral do rukou kosu hrabici dědeček Albín, když opásán zástěrou odcházel kosit obilí na Boží chléb. Jsou to pohádky, vyprávěné maminkou za soumraku na dobrou noc, je to její ukolébavka a pohlazení před usnutím.

Je to pevný rámec zvyků a tradic, které se rok co rok opakují: hlas zvonu a vrzání sněhu při cestě na půlnoční, první poselství jara v obláčcích kvetoucích korun vrb kolem potoků v čase slavení svátků Kristova vzkříšení. Jsou to maliny na pasekách a borůvky pod borovicemi, jsou to podzimní pastvy s ohníčky a papíroví draci nad strništi. Jsou to naše naděje i zklamání, které se váží ke konkrétním místům naší domoviny. K místům, kde jsme si hrávali, svěřovali si svá tajemství, zažili své první velké radosti i zklamání.

Nevěřme těm, kdo tvrdí, že žádné kořeny nejsou, že člověk kořeny nemá a nepotřebuje. Vždyť trýzeň, která je následkem vykořenění, vidíme kolem sebe stále častěji. Může být ještě někdo chudší než člověk bez domova, vyrvaný ze svých kořenů?

V naší zemi jsou místa i celé kraje, odkud museli odejít ti, kteří tam žili po staletí. Nově příchozí se svou novou domovinou ani ve třetí generaci ještě nesrostli, nemají v ní své kořeny a toto vykořenění je tam téměř hmatatelné.

Šťasten každý, kdo své kořeny má a může z nich čerpat životadárnou sílu. Neboť tato síla je něčím, co přesahuje veškerou naši rozumovou zkušenost, něčím, co lze právem považovat za dotyk věčnosti.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2012
 P ZJ ST