Život je krásný

Sváteční slovo mediálního analytika a básníka Tomáše Zdechovského Mediální analytik a básník Tomáš Zdechovský se narodil 2. listopadu 1979 v Havlíčkově Brodě. Své mládí prožil v Kožlí u Ledče nad Sázavou. Vystudoval Teologickou fakultu v Českých Budějovicích, vědu o sociální komunikaci na Papežské salesiánské univerzitě v Římě a žurnalistku na Masarykově univerzitě v Brně. Už v průběhu vysokoškolského studia pracoval jako novinář na volné noze (Deník, ČRo Radiožurnál, Katolický týdeník, Rádio Vatikán, BudNews.cz a další). Patří mezi spoluzakladatele internetového portálu ChristNet.cz. Je autorem řady návrhů znaků a vlajek. Vydal tři básnické sbírky, které byly ihned po uvedení na trh rozebrány. Pracuje jako mediální analytik, lektor a krizový manažer.

Život je krásný

„Všichni byste potřebovali kurz pozitivního myšlení. No tak se usmějte.“ Tak začala jedna z přednášek mého italského profesora, poté co vstoupil do naší auly a my jsme byli jako každé ráno otrávení z toho, že začalo vyučování. Užasle jsme se na něj dívali a on pokračoval: „Nemyslete si, existují ještě těžší zkoušky nežli ty, které máte nyní složit. Musíte hodně pracovat, snažit se a dřít k tomu, abyste jednou stáli na mém místě a udávali směr tomu, co se budete učit, dělat a kam se podíváte. A ne všem se to povede.“

Sváteční slovo mediálního analytika a básníka Tomáše Zdechovského Postupem času zjišťuji, že měl ve všem pravdu. Tehdy člověk jen stěží docenil slova moudrého kmeta na konci životní cesty. On sám věděl, co je to naděje, práce a odříkání. Prošel si pro svou víru vězením, ve válce mu zabili rodiče a sourozence. Jednu věc však nikdy neztratil – to byl optimismus a naděje.

Tak jako hlavní hrdina ve filmu Život je krásný. Otec, který pomáhá neustálými příběhy a fikcemi přežít sobě i svému synovi čas strávený v koncentračním táboře. Občas se ptám sám sebe, co vlastně nyní řešíme?

Ano, máme právo být každý den stokrát naštvaní, zhnusení, vytočení a unavení. Máme právo i na to nenávidět tento svět. Ale když ztratíme naději, lásku a optimismus, ztratíme nakonec i sebe. Ztratíme to nejcennější, co jsme v životě dostali a to je úsměv.

Sváteční slovo mediálního analytika a básníka Tomáše Zdechovského Ptal jsem se nedávno svého syna, ke komu raději chodí nakupovat zmrzlinu. K té paní co se mračí, nebo k té paní, co se usmívá. Obě mají stejnou zmrzlinu, ale syn raději chodí k té paní, co se na něj směje. Prostě lidi, kteří jsou pozitivní, máme radši. A řekněte si sami, není život krásnější, když se lidé na sebe usmívají?

Svět bychom měli poměřovat i podle hodnot jako láska, přátelství a zdraví. Nečekejme na to, až nám bude špatně, abychom si začali uvědomovat význam toho, když jsme většinu života zdraví.

Závěrem bych se s Vámi rozloučil myšlenkou, která mě opakovaně postavila na nohy. Našel jsem ji v knize Paula Coela „Vítěz je sám“. Ten tam v jedné z kapitol uvádí: „Člověk musí věřit ve vítězství, aby vítězství uvěřilo v něj.“

Stopáž5 minut
Rok výroby 2012
 P ZJ ST