O významu svobody v dějinách

Otázka lidské svobody není pouze základní filozofickou otázkou, ale rovněž pojmem při hledání smyslu dějin. V minulosti existovala určitá historická období, kdy se člověk svobody obával a někdy i vzdával. Byť určité ochrany před neprávím jistě potřeboval. Děsil se svobody kvůli jejím důsledkům, především kvůli nárokům odpovědnosti, které přijal za vlastní teprve člověk moderní doby v 18. stol. To vidíme v deklaracích americké a francouzské revoluce. Jak řekl o něco později francouzský filozof Jeane-Paul Sartre: Ať chceme, nebo nechceme, jsme stejně odsouzeni ke svobodě.

Ne všichni myslitelé byli v otázkách svobody jednotní. Někteří, například Jean-Jacques Rousseau ji považoval za přirozený stav, který je omezován společností. Vzpomeňte na jeho výrok: člověk se rodí svobodný, avšak po celém světě žije v okovech. Jiní, např. Thomas Hobbes naopak svobodu vnímal jako výdobytek, který umožňuje soužití ve společnosti. Jinými slovy: teprve žití ve společnosti nám umožňuje zažívat svobodu.

Zájem o svobodu člověka probudily obě světové války a totality 20. století, které vnímáme jako období nesvobody. Ideály svobodné demokratické společnosti hájil v době 1. světové války americký prezident Thomas Huber Wilson a naopak je ještě více ve svých dílech při budování nové společnosti popíral Vladimír Iljič Lenin. Adolf Hitler v omezení občanských práv a svobod zlikvidoval svobodu Výmarské republiky. My jsme za svůj ideál svobody přijali masarykovské Československo, jež vzešlo z popela 1. světové války a stalo se ve 20. a 30. letech 20. století ostrovem demokracie ve střední Evropě. Ztělesňovaly široce pojatá občanská práva a svobody, jako byly svobodné volby, ochrana soukromého vlastnictví, svobodný tisk, nebo republikánský charakter, svoboda náboženského vyznání, rovnost občanů před zákonem. Tuto svobodu přiznávalo Československo i občanům národnostních menšin. Jak konstatoval rakouský filozof Karl Popper, jednalo se o jeden z nejdemokratičtějších států, které kdy v dějinách existovaly.

Myslím, že svobodu dobře odráží umění, nejvlastnější výtvor lidského génia. Jen vzpomeňte na děsivé umění komunistické, či nacistické totality, které dnes neoslovuje nikoho. Na druhé straně umění ducha svobodné éry: secese, impresionismu, kubismu, surrealismu, DADA, je a zůstane věčné.

Doba komunistické éry nebyla svobodná. Systém lidové demokracie bohužel představoval autoritativní a později zcela totalitní režim, který se demokracií jen falešně zaštiťoval. Pevné a spravedlivé základy naší republiky byly podkopány v zahraničí, jak v moderních dějinách již po několikáté. Demokracie existovala na papíře. Ve skutečnosti byly její principy omezovány a limitovány. Se svobodou a demokracií je po r. 1989 zcela oprávněně spojována osobnost Václava Havla československého a později českého prezidenta, který sám při jejich prosazování trpěl perzekucí ze strany komunistického režimu. Proti marasmu normalizace 70. a 80. let prosazoval mravnost a dodržování lidských práv a svobod. Jistě není náhodné, že si jeho dílo a působení získaly světový ohlas.

První parlamentní volby po pádu komunismu v červnu 1990 odhalily křehkost demokracie a svobody, jež nejsou nikdy hotovým systémem, ale spíše úkolem pro nás a další generace. Buďme tedy otevřeni novým výzvám, abychom demokracii neztratili jako ve 20. století mnohokrát.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2021
 P ZJ ST HD