Jako by se dnes lidé styděli, že se před 30 lety nechali strhnout vlnou dobra. Vždyť svět je mnohem složitější a komplikovanější a lidé jsou mnohem méně sympatičtí a náchylnější k egoismu…

Dnes je to přesně 30 let, co se zásadním způsobem změnila naše historie. A my, co jsme to před 30 lety zažili, tak na to vzpomínáme s velkým nadšením a s velkou vděčností. V té době jako by si lidé byli k sobě mnohem blíže, než jsme to předtím znali. Jako by se pod skořápkou lhostejnosti a dokonce nenávisti začalo klubat něco, co dávalo obrovský optimizmus a velikánskou naději, že zkrátka bude líp.

Jako bychom byli dnes trochu zaražení a styděli se za to, že jsme před těmi 30 lety byli naivní a přehnaně optimističtí. Jako bychom se hanbili za to, že jsme se nechali strhnout jen zdánlivého dobra, které ale ve skutečnosti vůbec neexistuje, protože svět je komplikovanější a méně jednoznačný, než jsme si v té době mysleli. Lidé jsou méně sympatičtí, více myslí sami na sebe.

Ty 3 dekády jako by nás vracely do reality a usvědčovaly nás z toho, že tehdá jsme byli jen naivní snílkové. Já si ale myslím, že jsme nebyli naivní, že jsme jenom zahlédli něco, co nás vytáhlo z představy, že společnost, ve které žijeme a musíme žít, bude vždycky společností servisní. Společností, ve které my něco dáme a za to nám někdo něco na oplátku vrátí zpátky. Společností osobního egoismu a hledání jenom vlastního prospěchu, ve které každý hledá to své a možná někdy to je vzájemně výhodné.

My jsme možná zahlédli společnost, která má v sobě základ solidarity, tzn., že něco děláme společně pro společné dobro. A když jsme ochotni v tom svém se trochu uskromnit, aby to společné se posadilo a bylo společnou radostí. A to není naivita.

Možná jsme ztratili schopnost snažit se o věci společně, možná jsme ztratili schopnost zajímat se o něco, co se netýká jenom nás. Uskromnit se ve prospěch celku. To bych ale nenazval naivitou. To bych nazval ztrátou ideálů. Ideálu, který vidí věci společné jako něco, co otevírá horizonty, které nejsou jenom vázány na dnešek a na to, na co můžeme ukázat. Ideály, které nám dávají možnost, abychom se vymanili z bahna všednosti a konzumního způsobu života, ve kterém jde jen o to, co máme a ne o to, čím jsme. Nemusí to být bahno jenom komunismu, nebo reálného socializmu. Může se jednat o jakékoliv bahno, ve kterém se člověk nedívá vzhůru a nemá naději, že to společné otevírá prostory a radosti, které sami nikdy nezažijeme.

Tak bych nám chtěl všem dnes 17. listopadu popřát, abychom se nebáli mít ideály. Ideály, které nejsou pouhou iluzí, ideály, které dávají člověku naději, ne že jednou bude líp, nebo že máme před sebou světlé zítřky, ale že naplníme svůj život. Že náš život bude skutečně otevřen k tomu, k čemu jsme byli stvořeni a k čemu jsme také byli vykoupeni. Tedy k setkání ve společenství v Božím království, tam, kde plnost života je něčím, co nám právě ty ideály dneška přislibují nikoliv falešně, ale s tím optimizmem, který k lidskému životu tak bytostně patří.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2019
 P ZJ ST HD