Pouť a putování jako cesta k objevení svých duchovních kořenů

Všímám si, že v poslední době se stále více lidí vydává na pěší pouť, ač před několika lety to byla aktivita téměř neznámá. Říkám si: co nás nutí vystoupit z našich aut, z našeho komfortu a vyzkoušet si útrapy poutníka. Třeba na tu nejznámější stezku do Santiaga Compostela v poslední době chodí tisíce lidí. A co je ještě zajímavější? Ti, co stezku absolvovali, nebo alespoň její část, se na ni vracejí. A vracení se na ni s lačností hladového, který usedá k plnému stolu.

Symbolem této dlouho trvající poutě (abyste byli poutníkem, musíte ujít nejméně 100 km) je mušle hřebenatka. To je jeden z atributů sv. Jakuba staršího. Z písma ho známe jako Zebedeova syna a také jako bratra apoštola Jana. Právě kostely Jakuba staršího jsou často výchozími body k této pouti, která je nejstarší poutní stezkou od středověku.

12 hlavních tras vede z nejrůznějších míst Evropy a až na španělské pobřeží do Santiaga de Compostela ke hrobu Jakuba staršího. Tento učedník Páně byl v r. 44 po své mučednické smrti pohřben v Jeruzalémě. Pak byly jeho ostatky převezeny na španělské pobřeží a na všechno bylo zapomenuto. Znovu byl jeho hrob obnoven a objeven až v r. 813. Tehdy na něj poukázali podle legendy jasně zářící hvězdy. Proto Santiago de Compostela, tedy sv. Jakub v poli hvězd. Nejprve tu byl vystavěn prostý kostel, který se brzy stal poutním místem a kolem něj vyrostlo město.

První doložená pouť ke hrobu sv. Jakuba je z r. 951 a vykonal ji jeden francouzský biskup. Brzy ho následovali další poutníci, a tak začaly být kolem cesty vztyčovány kameny, kapličky, kříže, obnovovány studánky a také vznikaly kostely a kláštery, které se staly azylem poutníků. Pro středověkého poutníka byla cesta k hrobu sv. Jakuba aktem víry, zbožnosti, a také jistým způsobem očištění. Ale jaké pohnutky má dnešní poutník? Jak to, že se z pouhé zapomenuté cesty stala poutní cesta, po které putují ročně tisíce lidí. Starých, mladých, zdravých, nemocných věřících i nevěřících. Jsou to lidé z Evropy, z Asie, Ameriky a z jiných koutů světa a všichni s sebou nesou kredenciál. To je svatojakubská poutní knížka, která nám otevírá dveře do všech ubytoven, klášterů a far po cestě. Mám mnoho přátel, kteří ochutnali poutnický chleba a tato zkušenost jim do života vždycky přinesla něco nového, nebo něco proměnila. Poutník vychází vždy s nějakým dobrým úmyslem a také s odvahou nechat na sebe cestu působit.

Před 10 lety se na cestu do Compostely vydalo 5 mých kamarádek. Šly jeden deštivý týden v únoru. Tehdy se všechny dostaly do nějaké životní krize. Doslova slepé uličky, ze které nevěděly jak dál. Tak se rozhodly, že vyjdou na poutní cestu. Šly, modlily se a celou dobu jim pršelo. Do roka po absolvování cesty do Compostely se jim jejich životy zcela proměnily. Jedna z nich se stala řeholnicí, ačkoliv pochází z rodiny, která k víře nemá vůbec blízko. Druhá se vdala a ta třetí našla odvahu k rozvodu, který ulevil oběma partnerům. Další odjela s lékaři bez hranic a objevila nové možnosti práce. A ta poslední otěhotněla, ačkoliv jí lékaři nedávali vůbec žádnou naději.

Cesta do Compostely, která byla plná modlitby, byla skutečným životním zlomem pro všechny. Možná, že důvod, proč nás dnešní poutnictví přitahuje, je docela prostý. Jdete krajinou jen ve vlastním rytmu. Jste sami se sebou a s modlitbou. Přes puchýře a zpocená záda se napojujete na křesťanské kořeny Evropy. Připomínáte si hloubku kořenů naší historie a víry. Jdeme po cestách prošlapanými našimi předky. Po cestách, které formovalo křesťanství. Jdeme pomalu a zvolna. A jen v rytmu naší chůze prožíváme svůj život.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2019
 P ZJ ST HD