O bohabojnosti a bohorovnosti

Mám pocit, že když došlo pod babylonskou věží ke zmatení jazyků, tak ani se nenarodilo tolik různých ugrofinských a indoevropských světových jazyků, ale spíše nedorozumění v jednotlivých jazycích. Čeština je nádherný jazyk, ale má dvě slova, kterým už dnes možná špatně rozumíme, a proto je ta doba taková studenější, nervóznější, nelidštější. A to jsou slůvka bohorovný a slůvko bohabojný. My to známe asi tak jako slůvko cizoplachý, ale většinou tomu dáváme úplně jiný významy. Jako slůvku cizoplachý význam xenofobní. Ono je to to samé, ale je potřeba to prožít.

Takový základní nedostatek slůvka bohorovný je v okamžiku, kdy má člověk zapotřebí se deklarovat, tedy hlásit, že patří do nějakého holubníku. Holubi se rádi vracejí, to je pravda. Holubníků je dost a je potřeba si nějaký vybrat. Jenom je docela dobré, aby člověk neměl pocit, že když je onde, tak je něco lepšího než někde, někdy, někdo jinde. Já jsem havíř, kdo je víc? Já jsem křesťan, kdo je víc? Víte, určitá forma bohorovnosti je v tom, když někdo prohlašuje: Já jsem věřící. A myslí tím, já sladkému požehnanému povolím ve své bohorovnosti právo na existenci. To je ve skutečnosti neuvěřitelný rouhání. Nemůžeme říkat: Já jsem věřící. Měli bychom spíš říkat: Já jsem věrný. Pak by se spousta věcí změnila a my bychom neseděli ve své pýše a neříkali: Já jsem věřící havíř a kdo je víc?

I s tou bohabojností je to maličko na zadrmol. Já nechápu a lidi většinou taky ne, proč bychom se měli sladkého požehnaného bát? Co je to tedy ta jakási bohabojnost? Nejdříve musíme pojmenovat, co je to ten sladký požehnaný. Jestliže se mu říká život celého vesmíru, tak by pak mohlo znamenat, že bát se Boha, být bohabojný, znamená bát se života. To by taky mohlo vypadat jako ptákovina. A už tam cítíme to, že vlastně je lepší bát se života, než se bát smrti. Když se budeme bát života, tak ho prožijeme naplno. Když se budeme bát smrti, tak si pouštíme do baráku zbytečné strachy, protože jsme součástí života a na počátku strachu, když už jsme u toho zmatení jazyků, je teror.

Kdo má strach, má pocit, že skončí na váliu, ale válio se teprve začíná. Kdo má strach, tak na něho to strašidlo terorizmu vletí strašlivě brzo. A to je škoda. Tak, abychom si nějak srovnali bohorovnost, bohabojnost, strach a Boha, tak je možná dobré si vzpomenout na to, co je psáno v novozákonním komentáři k zákonu starému, kde je psáno: „Poznáte pravdu a ta vás osvobodí.“ Osvobodí od špatných slov i od špatných strachů. Nádherná věc je právě v judaismu. My, když se ráno modlíme, tak je tam pasáž, na věky bude člověk bohabojný s nebesy a to tím, že bude říkat pravdu srdci svému veřejně i dovnitř. Protože přiznat si svého vlastního advokáta diaboly, to je to nejzdravější zrcadlo, za kterým se teprve dějí věci. Skrz pravdu, takovou, že si řeknu, jak to je a nenechám si nakukat cizí pravdy. Já poznám v podstatě bohabojnost. Pravda v srdci i navenek. To je bohabojnost.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2017
 P ZJ ST HD