O sklizni a svátku Sukot

Jaroslav Achab Haidler

Klikněte pro větší obrázek Působí jako herec, překladatel, fotograf a regionální politik. Studoval historii a judaismus. Fascinovala ho symbolika, tajemství, znamení a překládal nápisy na židovských náhrobcích. V divadelním prostředí začínal jako kulisák, později začal vystupovat a stal se ředitelem Činoherního studia v Ústí nad Labem. V krajských volbách v roce 2012 byl zvolen do zastupitelstva Ústeckého kraje.

O sklizni a svátku Sukot

Vzpomínáte si na to, že kdysi jsme chleba žehnali? Třeba babička Boženy Němcové. Ono to nebylo samoúčelné, protože všechno je o chlebu. V Hebrejštině dokonce válka má stejný kořen jako chleba, lechem. Říká se jí milchemet. Takže kdysi se bojovalo jen o chleba. Dnes spíše o ty jogurty.

Cesta chleba je hrozně jednoduchá. Osení, klas a nakonec sklizeň. K tomu, protože nejen chlebem živ je člověk, má judaismus tři svátky. Na jaře Pessach u klasů, potom Šavu'ot, a na konec svátky Sukot, kterým Židé říkají Pod zelenou. Když se dobře podíváte, tak vás napadne, proč nám sladký požehnaný nařídil pobyt ve stáncích až na podzim v čase sklizně, když se říká: „Abyste nezapomněli na to, když jste vycházeli z Egypta.

Ono to má možná zajímavý háček v tom, že když už něco máme, když už taháme na sklad celou tu sklizeň, tak teprve tam je zapotřebí si uvědomit, že bychom neměli být zabetonovaní ve svých barácích, ale vzpomenout si na to, že jsou tady také jiní potřební, kteří ještě pořád cestují.

Pravidlo Sukot je, že stánek nemůže být jen obyčejný stan. Ostatně Židé mohli spát i pod širákem. Je potřeba si vybudovat boudičku a přikrýt ji, a to takovým způsobem, aby vždycky bylo trošku vidět na hvězdy. Možná kvůli tomu Kantovi, nebo ještě kvůli jednomu důležitému momentu. Zkrátka a dobře tak neustále vidět tak trošičku nahoru.

Ony všechny ty pokyny jsou dveře, který nám sladký požehnaný otvírá. Projdi si, neprojdi si, přemýšlej. Být jenom někde v nějakém stánku, v nějaké suce a plnit něco, je totální nesmysl. To ví každý. To se potom dokonce ztrácí i ten chleba. Ale ona jenom není sklizeň celoroční, ale potom je ještě celoživotní. Ne nadarmo je psáno: „Nejen chlebem živ je člověk.“ A ta úplně poslední sklizeň, někdo má pocit, že bude neuvěřitelně apokalyptická. Kór dneska, v této době.

A když člověk sedí v tom stánku, kde má nařízeno: „Nezapomeň vidět i kousíček nebe,“ tak najednou má možnost přemýšlet i o tom, co je to Gog a Magog. To jsou dva démoni. Lidé, kteří čtou apokalyptickou literaturu maličko děsí. Přitom hebrejština je tak jednoduchá. Úplně stejně jako válka má kus lechemu, kus chleba, tak Gog a Magog je v podstatě střecha, gag, gog a magog, to, co tu střechu vytváří. Celá ta šílená bitva Goga a Magoga na konci dnů, je vlastně jen bitvou v nás se střechami, které si sami vytváříme, ploty, domy a hranicemi a s tou touhou oddělit se střechou Magog od sladkého požehnaného. To je taky hodně, hodně požehnaný akt a krásný rozměr židovských svátků Pod zelenou.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2015
 P ZJ ST HD