O učitelích a příšerné labuti

Daniela Fischerová

Klikněte pro větší obrázek Narodila se 13. února 1948 v Praze. Je česká spisovatelka, dramatička, scenáristka, publicistka a autorka knih pro děti a mládež, dále také autorka několika školních učebnic a pedagožka, dcera hudebního skladatele Jana Fischera. Po studiích oboru dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU pracovala ve Filmovém studiu Barrandov, později působila jako redaktorka nakladatelství Orbis, od roku 1974 ve svobodném povolání. Vyučuje obor tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze.

O učitelích a příšerné labuti

Zase končí jeden školní rok. Já jsem učitelka a mám učitele ráda. Dnes bude historka o nich a taky trochu příšerné labuti. Žila, byla velmi rozjívená asi pětiletá holčička. Žila v Indii a měla jméno Hansa, což v tamním jazyce znamená labuť. Patřila k jedné velké rodině a vedla litou válku se strýčkem, který byl vztekloun a hlučné děti, především Hansu, nesnášel.

Strýček byl zbožný a velice rád skládal svaté sliby. Jednou v předvečer jakéhosi svátku u večeře vstal a slavnostně slíbil nebesům, že po celý příští den ani jednou nepodlehne vzteku. Hansina pětiletá duše zajásala. To byla výzva. To byla šance, která se neopakuje. Hned po ránu natáhla do domu jiné podobně příšerné kamarádky a začaly se chovat jako divá zvěř. Ječely, pištěly, dupaly, bouchaly dveřmi. Strýček se svatě usmíval. V poledne už se usmíval vleže. Ležel v posteli a sípal. Holčičky přitvrdily. Večer už se o strýčka pokoušel infarkt. Lapal po dechu, krev mu bušila v naběhlých žilách a tlak měl vyšší nežli Taj Mahal. Nicméně vzteku nepodlehl a stále měl na rtech křečovitý úsměv. Padla noc.

Ráno labutěnka vstala ještě za tmy a chtěla prchnout z domu nejraději navždy. Svátek skončil. Strýc svatý slib splnil, ale skončila i doba hájení. Holčička ťapala chodbou jako vyděšené kotě. Ale běda, strýc už stál ve dveřích a kýval prstem: „Pojď sem, pojď!“ Hansa čekala ten největší výprask celých svých dlouhých pěti let. Ale stalo se něco úžasného. Strýc se jí poklonil až po pás a řekl: „Dítě, jsi moje velká učitelka. Díky tobě jsem až na stará kolena poznal, jak zničují sílu má můj hněv.

Uběhlo bezmála 100 roků a já se tomu vzteklému strejdovi klaním až po pás. Byl to učenlivý žák. Klaním se všem učitelům, které jsem kdy měla. Těm školním i těm neškolním. Možná, že celý svět je poněkud bláznivá škola. Možná jsme tu jen na výuku a život je jedno dlouhé vyučování. Všichni jsme žáci a všichni jsme učitelé. Třeba to znáte také, ty anonymní a letmé kantory, kteří se kolem nás jen mihnou a přeci nám řeknou něco podstatného.

Rozjívená pětiletá holka. Průvodčí, co projde vagónem a zmizí. Kdoví čí replika zaslechnutá v davu, dávno mrtvý autor, který kdysi napsal pár slov a my je náhodou přečteme dnes. Najednou cink a nám něco dojde. Tak nezlobme své učitele, aby z nás nedostali infarkt. Třeba ještě stihneme pár lekcí, než nám školní zvonek cinkne naposled. Teď všem nám žákům, všem nám učitelům přeju pěkné prázdniny.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2014
 P ZJ ST T HD