O příběhu

Jana Šrámková

Klikněte pro větší obrázek MgA. Jana Šrámková se narodila 31. března 1982 ve Vysokém Mýtě. Vystudovala Evangelikální teologický seminář. V roce 2009 dokončila studium tvůrčího psaní a redakční práce na Literární akademii. Publikuje recenze v časopise Respekt či A2, její fejetony vycházejí v časopisech Brána, Život víry aj. Napsala knihu Hruškadóttir, za kterou záskala Cenu Jiřího Ortena a také knihu pro děti Putování žabáka Filemona. Je dcerou českého evangelikálního kazatele a teologa Pavla Černého.

O příběhu

V jednom díle Večerníčku Káťa a Škubánek proběhne půvabná slovní výměna. Káťa se zlobí na Škubánka, že před spaním čte pohádky o strašidlech, že se bude v noci bát, a říká mu: „Kdybys aspoň četl něco pořádného. Strašidla přece nejsou.“ Škubánek se dotčeně hájí: „Já přece vím, ale mám je rád.

Ten dialog vystihuje to, proč potřebujeme příběhy. Ne nutně proto, že nás informují, nebo že kopírují realitu. To bychom mohli listovat encyklopediemi nebo pročítat statistiky. Příběhy potřebujeme proto, že je máme rádi. Protože dávají všemu okolo nás nějaký smysl. Protože nás učí vnímat svět kolem nás jako smysluplný příběh.

Už malé děti začínají díky příběhům, které jim vyprávíme, vnímat všechno, co se kolem nás děje, jako sled příčin a následků. Svět není jen chaotická změť dat a nahodilých událostí, je to předivo příběhů. Každá událost, každý čin, nebo slovo vyvolají reakci, něco zapříčiní, začne se odvíjet děj a nakonec to nějak dopadne. Příběh je krátká struktura, ve které přemýšlíme. Proto se můžeme ve světě orientovat a smysluplně zapojovat, proto si umíme představit, jak některé věci asi dopadnou.

Nedávno jsem byla v Budějovicích na jednom festivalu vyprávění a byla tam vypravěčská skupina z Polska. On hrál na akordeon a občas zpíval a ona vyprávěla. Vyprávěla příběh židovského dětského domova v kulisách válečné Varšavy. Tak jsme všichni od začátku věděli, jak to dopadne. Stejně jsme sledovali vypravěčku, jak celým tělem a celou škálou hlasů vyprávěla a vtáhla nás do příběhu. Tak jsme se všichni stali součástí příběhu. Ke svému vlastnímu životu jsme prožívali ještě další.

Příběhy jsou potrava naší mysli. Právě způsobem, jak jsou vyprávěny. Když je kniha dobře napsaná, příběh dobře vyprávěný, tak nám dají nahlédnout to, co známe z jiného úhlu. Objevit nějaké detaily, nějaké skryté mechanizmy, které by nás jinak nenapadlo kolem sebe hledat. Kromě všedních příběhu existují velká vyprávění, která se stala ústředním příběhem nějakého společenství. Byla vyprávěna tolikrát, že formovala nebo dokonce ustálila jeho kulturu, filozofii, etiku. Jeden takový velký příběh, nebo jeho klíčový okamžik, si připomínáme právě teď, v době her adventu.¨

Vánoce jsou svátkem velkého příběhu, jakkoliv se nám to pod spotřební rovinou občas ztrácí. Je to příběh, který se nevyčerpává papírovým betlémem. Příběh, který stojí za to vyprávět. A stojí za to jej znova slyšet. Ne proto, že bychom nevěděli, jak dopadne, ale že bychom objevili jeho hloubku, jeho podstatu, nějaký jeho nečekaný rozměr. Někdy se vír událostí kolem nás točí tak rychle, že je ani nestíháme skládat do nějakého smysluplného celku. Jsme unavení a vyčerpaní. O to je cennější uvědomit si, že nad tím vším probíhá ještě větší příběh, který se nemění s každým školním rokem, nebo s každým fiskálním rokem, nebo s každými volbami. Příběh, který stojí za to během adventu si nechat vyprávět. Ať už textem dávného evangelisty, nebo si jej vyprávět navzájem, nebo si jej zajít poslechnout do kostela.

Je málo věcí, ke kterým by tento příběh neměl co říct. Velké příběhy zahrnují veškerou lidskou zkušenost. Jenom je třeba je dobře vyprávět a naslouchat.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2013
 P ZJ ST HD