Duch

Miloš Rejchrt

Klikněte pro větší obrázek Miloš Rejchrt se narodil roku 1946 v Ostravě, je evangelickým farářem v důchodu. Zároveň, překladatelem, publicistou a písničkářem. Jako disident byl v letech 1972–1989 odsunut na místo topiče. Je signatářem Charty 77, v letech 1980–81 její mluvčí. Člen Etické komise ČR pro ocenění účastníků odboje proti komunismu. Je ženatý, má tři děti, dvě vnučky a jednoho vnuka.

Duch

Kdyby zítra byl den pracovního klidu, jako je tomu v Německu a Rakousku, tak o něco víc lidí by si všimlo, že jsou zase nějaké svátky. V tomto případě svatodušní. I věřící křesťané si jich všímají o něco méně než Vánoc a Velikonoc a není divu. Samo slovo duch značí něco neurčitého, těžko si pod tím něco konkrétního představit. A těžko se pro ducha hledá nějaký výtvarný symbol. S Vánocemi to máme jednoduché. Narodilo se dítě, bylo položeno do jeslí a to se dobře maluje. O Velikonocích byl Ježíš ukřižován a 3. dne vstal z mrtvých. Prázdný hrob, ten se znázorňuje obtížně, a tak křesťané vkládají i svou víru v Kristovo vítězstv nad smrtí do symbolu kříže. Ten se kreslí zvláště snadno. Ale jak několika tahy zachytit Ducha svatého?

Jako výtvarná zkratka se někdy užívá plamen. V kostelech pak je liturgickou barvou na Hod boží svatodušní červená. Jako ta záře, co se z ohně line. Oheň má být upomínkou na mimořádnou událost, když došlo v Jeruzalémě 50 dní po Kristově zmrtvýchvstání. Poutníci z různých krajů a různých jazyků Parthové, Médové, Egypťané, Římané, Kréťané, najednou rozuměli, co jim Ježíšovi stoupenci sdělují, když mluví o velkých Božích činech. Nad hlavami apoštolů se objevily jakési ohnivé jazyky. Symbol ohně napovídá, v co vlastně křesťané věří, když vyznávají víru v Ducha svatého. Tento duch nepatří mezi síly záhadné. Je totiž zpodobnitelný vlídným plamenem. Nestraší, naopak temné přízraky zahání, osvěcuje cestu, barví tváře, přináší teplo domova, umožňuje ukout pluh a upéct chleba. Je jako dobrý sluha. Ale víme, oheň se může prokázat také jako zlý pán. Dokáže pálit a upalovat, proměnit kvetoucí krajinu ve spálenou zem.

A podobně je tomu i s duchy. Když je něco duchovní, tak to ještě nemusí být dobré. Naopak však i zlí duchové umějí nadchávat, inspirovat a jsou v tomto oboru velmi zdatní. Ze zapálených slov, třeba z těch slovíček nenávisti, dovedou rozdmýchat ničivý požár. Za svého pozemského působení. Ježíš zlé duchy vymítal a lidi z jejich duchovních posedlostí léčil. Jednou vyléčil i dva ze svých nejbližších spolupracovníků, Jakuba a Jana. Ti zahořeli jednou po pomstě na obyvatelích vesnice, kteří odmítli poskytnout Ježíši a jeho družině pohostinství. Zeptali se tedy, jestli by neměli to hnízdo antikristovského odporu vypálit. Jejich učitel jim takový nápad rázně zatrhl. Vyčetl jim, že nevědí, jakým duchem se nechali posednout. Přece on, Ježíš, nepřišel hubit, ale zachraňovat. Svatodušní svátky s Ježíšem úzce souvisí. Po nanebevstoupení nenechal své přátelé na Zemi opuštěné. Jak jim slíbil, seslal plnomocného zástupce, svého svatého Ducha. Ducha, který neničí, nestraší, nemstí se, ale zbavuje strachu. Přináší usmíření a tvoří všechno nové.

Kdybych si měl vybrat symbol pro Ducha svatého, tak bych asi zvolil zeměkouli. Na všech světadílech žijí lidé různých jazyků, kultur, dějin, různé barvy kůže, ba i různých genetických daností, jejíž srdcí se dotkl dobrý Ježíšův duch. Probudil v nich touhu po překonávání bariér, po vzájemnosti a sdílení. Mnohým dal prožít tu zkušenost, že porozumění je možné nejen v Jeruzalémě, ale mezi všemi obyvateli planety Země.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2013
 P ZJ ST HD