O sebejistotě a sebedůvěře

Mgr. Pavel Wiener

Klikněte pro větší obrázek Pavel Wiener dokončil v roce 1979 studium oboru Speciální pedagogika – vychovatelství na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. V praxi působil jako vychovatel ve školách pro zrakově postižené v Praze, v letech 1982–1990 jako sociální pracovník, v letech 1990–1993 na Pedagogické fakultě UK na Katedře speciální pedagogiky jako vedoucí Oddělení tyflopedie. Mezi lety 1994 a 2008 zastával funkci ředitele Institutu rehabilitace zrakově postižených UK Praha. Od roku 2009 pracuje jako manažer projektu ČČK „Přátelská místa“. Publikuje práce na téma zrakového handicapu, podílí se na popularizačních pořadech a zavádění moderních vyučovacích metod pro zrakově postižené.

O sebejistotě a sebedůvěře

Když jsem si připravoval dnešní text, dlouho jsem váhal, o čem by měl být. Protože být jednostrunný a monotematický, se mi nechce. Jenže když si všichni stěžují na to, do jakého morálního bahna jsme zabředli, jaké dnes panují poměry, že se už nikdo neštítí ničeho a ještě mu to většinou projde, tak vám to nedá. Vzpomněl jsem si na větu z pamětí Lva Trockého. Kamarád tu knížku zachránil ve sběrných surovinách. Popisuje tam, jak se po několika letech, kdy rozvážel revoluci po Rusku, setkal na Ústředním výboru strany s mnoha lidmi plnými sebejistoty, nikoli však sebedůvěry. Pamatuju si, že to bylo na pravé stránce dole. Otočil jsem stránku, protože jsem sledoval příběh, a pak mi blesklo hlavou: „Moment, tam bylo něco důležitého.“ Otočil jsem zpátky a tu větu jsem přečetl ještě jednou. „Lidi plné sebejistoty, nikoliv však sebedůvěry.“ Až mě mrzí, že takové moudro, formuloval zrovna kovaný marxista. Když jsem o té větě uvažoval, došlo mi, že je to možná samotný základ bytí. Být si jistý sám sebou nesmím. To vede do pekel. Ale věřit? Věřit si musím. To znamená každý den hledat váhu mezi těmito oběma pojmy. A hledat jejich rovnováhu. To znamená zvolit pro život směr a nebýt si jistý tím, že ho držím úplně bez odchylky. Asi nejhorší jsou obcházení překážek, kompromisy a chůze bez mapy.

Jednou jsem na Šumavě po dvouhodinovém putování improvizovanou zkratkou vylezl z lesa o 150 m dál od místa, kde jsem do něj vešel. Tak jsem se pokorně vrátil na tu značenou cestu, po které se mi předtím jít nechtělo, a za hodinku jsem byl doma. A v životě je to stejné. Víte, mizera se z člověka stává nenápadně a pomalu. Stačí, když je ponechán sám sobě a svému chtění a to bez kontroly i té vlastní. To obcházení překážek a hledání kompromisů, může snadno otočit vaše kormidlo o 180 stupňů a nemusíte si toho všimnout, když to nebudete kontrolovat. Mám dojem, že současná situace vyplývá právě z toho, že spousta lidí je si sama sebou jistá. A své záměry vůbec nepotřebují ověřovat. Ostatní lidi vnímají jako zdroj svého blahobytu a dokáží na to být náležitě pyšní a to i na veřejnosti. Jejich dopravním prostředkem je drahý vůz, který klidně zaparkují i na stání vyhrazeném pro invalidy. A jejich pracovním oděvem je večerní oblek, který nosí i dopoledne a to ještě s rozhalenkou. Nejvíc mě fascinuje jejich základní pracovní metoda. Metoda úporného tvrzení. Asi ještě pořád plynoucí z toho, že 100x opakovaná lež se stane pravdou. Nestane. A metoda úporného tvrzení mezi odborné a vědecké postupy nepatří. Pravda je pravda, lež je lež, podvod je podvod a bezohlednost je bezohlednost. Není pravda, že je všechno relativní, jak tvrdí filozofové postmoderny. Když budeme žít bez základních pravidel a bez kontroly jejich dodržování, tak se vyvraždíme. A nešlo by to jinak? Jsem přesvědčen, že ano.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2012
 P ZJ ST