„Hříšní lidé neztratili svoji vůni“

Jak vzpomínáte na Hříšné lidi města pražského?

Vzpomínky na tento úžasný seriál mám trochu v mlze. Je to už strašně dávno. Ani nevím, v kolika dílech vlastně hraju. Přestože seriál vznikal v napjatém ovzduší osmašedesátého roku, pamatuji se, že při natáčení byla úžasná atmosféra. Dělali jsme jej tenkrát všichni strašně rádi. Autor seriálu Jiří Marek byl nadaný.

Vy jste se s ním znala prý už dříve?

Jmenoval se vlastním jménem Jiří Püchwein. V oktávě na reálném gymnáziu v Náchodě nás učil němčinu. Byl hezký, černovlasý a my jsme do něj byly tenkrát všechny „zabouchnuté“. Byl žid a tenkrát se bál, že ho vezmou do koncentráku. Ukrýval se na naší škole před nacisty. Patrně se stalo něco smutného v jeho rodině. Když jsme se potkali o mnoho let později, nerad se k tomuto smutnému životnímu období vracel. Asi se styděl.

Jak vzpomínáte na své partnerství s Helenou Růžičkovou?

Zažily jsme při natáčení nejednu veselou chvilku. Dodnes si pamatuji, jak jsme natáčely scénu, kdy se obě třeseme strachem a ležíme v jedné posteli. Helena ještě tenkrát nebyla tak při těle, přesto to byl docela oříšek vejít se s ní na jednu postel společně.

V seriálu hrajete prodejnou prostitutku. Kde jste hledala inspiraci?

Pamatuji si, že jsem v té době chtěla zjistit něco o prodejných holkách. Jeden můj známý spisovatel mě zavedl do jednoho takového „pajzlu“ blízko Florence, který se jmenoval myslím Srdíčko. Já měla tehdy o prostitutkách zkreslenou představu z románů. Když jsem je v tom zakouřeném podniku poprvé uviděla, zarosily se mi oči, zjihla jsem a málem jsem se nad jejich těžkým osudem rozplakala. Byla jsem úplně konsternovaná, když mě vzápětí ujistily, že svou „práci“ dělají dobrovolně, s gustem a mají se výborně. Co vám mám povídat? Byla jsem zklamaná.

Slavnou detektivní čtveřici si zahráli pánové Marvan, Vinklář, Filipovský a Bláha. Který z nich vám byl nejbližší?

Určitě Jaroslav Marvan. Měla jsem ho ráda. Na prknech Národního divadla jsem se s ním potkávala například v Osbournově Komikovi. Lidé ho stále milují pro jeho filmové a televizní role. Je veliká škoda, že jeho divadelní postavy nebyly dostatečně zaznamenány a nedochovaly se tak současným generacím. Byl to herec od Pána Boha. Byl zvláštní. Milý, hodný, bezprostřední a moc nemluvil. Také František Filipovský a Josef Vinklář mi byli blízcí. S Josefem Vinklářem jsem později hrála hlavní roli v seriálu Náměstíčko. Je ho škoda.

Režisér Jiří Sequens má na svém kontě Hříšné lidi města pražského, jeden z nejoblíbenějších seriálů, ale také 30 případů majora Zemana, jeden z nejzatracovanějších seriálů. Jaký byl?

Byl to výborný a nadaný režisér. Hříšní lidé města pražského vzbudili hned po své televizní premiéře v devětašedesátém roce velký rozruch. Byl to ve své době hodně ceněný seriál. Kriminální povídky Jiřího Marka pak vyšly i knižně a měly velký úspěch u čtenářů. Policejní archívy byly tehdy hodně hlídané, takže se dnes s odstupem let divím, že mu byly už tenkrát zpřístupněny.

Sledujete Hříšné lidi města pražského v televizi?

Náhodou jsem si pustila první díl. Musela jsem si hned říct, že už jsem dlouho neviděla nic tak půvabného. Seriál totiž ani po letech neztratil svou neopakovatelnou atmosféru a vůni.

Hrála jste v řadě dalších seriálů. Na které z nich vzpomínáte ráda?

Ráda si připomínám Chalupáře. Ten seriál byl velice lidový, srozumitelný a přitom to nebyl kýč. Byla v něm spousta humoru. Hezká práce byla také s režisérem Hanušem a scénáristou Míkou na seriálech Šípková Růženka a Náměstíčko.

Co vám v televizi chybí?

Před lety se dávaly slavné klubové filmy od Bergmana, Felliniho nebo Bertolucciho a řada nádherných ruských filmů. Je mi líto, že tahle díla už dnes v televizi nemůžeme obdivovat.

Sledujete české filmy?

Hodně hraju, takže nestíhám nové filmy sledovat pravidelně. Nedávno jsem viděla na festivalu v Plzni Kawasakiho růži od Jana Hřebejka a Protektora od Marka Najbrta a byla jsem příjemně překvapena. Protektor připomíná naši černou minulost. Jsem pamětnice doby, kdy byl tento film aktuální. Mrzí mě, že lidé by některé věci z naší historie nejraději vymazali a nepamatovali si je. Téma Kawasakiho růže je aktuální i dnes.

Rozhovor zpracoval: Jiří Nedvídek