Giordano Bruno

Na sklonku 16. století se po letech ve vyhnanství vrací Giordano Bruno (Gian Maria Volonte) zpět do vlasti, a to na přímé pozvání jednoho benátského šlechtice. Věhlasný italský učenec, který byl rádcem mnoha evropských panovníků, tak předpokládá, že po něm bude jeho nový patron vyžadovat obvyklé služby: aby ho naučil základům dokonalé paměti, podělil se o vědecké poznatky či další novinky ze světa a nechal se předvádět na večírcích jako prestižní trofej. Avšak Giordanova bonvivánská nátura, nelibost k autoritám a otevřené hlásání skandálních teorií odporujících Písmu jeho hostitele natolik znepokojuje, že ho raději udá úřadům. Někdejší dominikánský mnich nečelí obvinění z hereze poprvé, ale spoléhá na shovívavost benátských dóžat, kteří se římské inkvizici zodpovídat nemusí. V nejistých časech je však potřeba určitých ústupků, což platí pro dóžata a dokonce i pro nově zvoleného papeže. Jediný, kdo ze svých pozic neustupuje, je osamocený myslitel, jenž předběhl svou dobu o celé dekády, ne-li století.

Italsko-francouzský životopisný film Giuliana Montalda vypráví o posledních letech života Giordana Bruna (1548–1600), neapolského filozofa, spisovatele, básníka a kosmologa, který proslul zejména svými teoriemi o nekonečném vesmíru, v jehož středu nestojí Země ani Slunce. V roce 1600 byl za své názory odsouzen římskou inkvizicí a upálen na hranici. Dodnes se vedou spory, zda k tvrdému rozsudku nevedl spíše jeho panteismus než kosmologické teze. Během procesu mu inkvizice nicméně předložila stejné úryvky z Bible jako později Galileovi (1564–1642): terra in aeternum stat; oritur sol et occidit (tedy „země stále trvá; slunce vychází, slunce zapadá“). Giordanova mučednická smrt ve své době sloužila jako odstrašující příklad, později se z ní ovšem stal symbol útlaku svobodného bádání od katolické církve.