Theodor Pištěk: Když se setkáte s Libuškou Šafránkovou, tužka jezdí po papíře sama

Kde jste se při své práci na Třech oříškách pro Popelku inspiroval?

Vycházel jste ze scénáře, požadavků produkce nebo přání režiséra? Pokaždé, když jsem stál před úkolem pracovat na pohádce, byl jsem trochu na rozpacích. Pamatuju si totiž dobře z dětství, jak jsem se bál hororových pohádek bratří Grimmů. Ale scénář Popelky, to bylo něco jiného. Už z prvních stránek byla cítit pohoda a příslib milé práce. Hned při prvním čtení mě napadlo, že ideální doba pro realizaci bude renesance. Ta je hravá a lehkonohá a krásně barevná. Renesance – to byla má okamžitá inspirace. Václav Vorlíček souhlasil a já zase přijal jeho připomínky a mohl jsem začít.

Jaký největší problém jste při navrhování měl?

Samo kreslení návrhů je ze všeho nejpříjemnější. Problém potom nastává při realizaci. Nikoliv ovšem při šití, protože barrandovská krejčovna byla tehdy špička v Evropě, ale opravdové těžkosti začaly při výběru materiálů. Tehdy, v slavných dobách socialismu, byly zahraniční exkluzivity jen pro manželky funkcionářů Ústředního výboru KSČ. Musel jsem tedy pracovat s tím, co bylo dosažitelné. Jak krásný život mají dnešní návrháři.

Museli jste tvořit kostýmy sami, nebo jste mohli využít existujících šatníků a něco jste mohli zrecyklovat?

Klikněte pro větší obrázek Můj první úkol byl přemluvit produkci, aby povolila co největší počet nových šitých kostýmů. Ideál se ovšem nikdy nepodaří prosadit, a takzvaný druhý plán se musel upravit a přešít ze skladových kostýmů.

Jak moc promlouvají kostýmy do charakteru postav?

Pochopit charakter postav je zcela zásadní. Ovšem nejen to, důležité je najít srozumění s herci, a to není vždy jednoduché, protože mnozí jsou pěkní ješitové a mají svou vlastní představu, co jim nejvíce sluší. Tady v Popelce jsem nic takového nezažil. A ostatně, já jsem opravdu pyšný na svou diplomacii v tomto oboru. Jak přesvědčit herce, že moje řešení je pro ně nejlepší.

Jak moc ovlivňuje výslednou podobu kostýmů v pohádce obsazení?

Herecké obsazení mi hned napovědělo, kudy se mám ubírat. Rozhodující jsou fyzické a osobní dispozice herců a charakter jejich postav. Když se ale setkáte s Libuškou Šafránkovou, tužka jezdí po papíře sama.

Bylo pro Vás těžší oblékat prostý lid, nebo šlechtu?

Kostýmní výtvarník je mnohdy vydán režisérovi napospas. Celé měsíce se zaobíráte tím, kde a jaký kostým připravíte, aby to bylo v souladu se scénářem. Máte své oblíbené kousky, kterými byste se nejraději pochlubil a které chystáte pro aranžmá do scény prvního plánu. Pak při prvním záběru se režisér rozhodne všechno zcela přeházet a před kamerou se objeví figury, se kterými jste nepočítal. A je zcela jedno, jestli jde o prostý lid nebo šlechtu, máte zamotanou hlavu. Na Popelce se naštěstí Václav Vorlíček těchto výtvarníka mrzutých změn nedopouštěl.

Změnil se s odstupem času na kostýmy z Popelky Váš pohled? Co se Vám nepovedlo, co Vás naopak i dnes těší?

Na kostýmy z Popelky mám dvojí vzpomínky. Jedny bezvadné – jsem docela spokojený se svou prací. A hlavně s tím, jak se film celá ta léta lidem líbí. Ale to druhé – nebylo mi umožněno, abych byl přítomen natáčení v NDR, a tak jsem nemohl kostýmy doprovázet až před kameru. To se nikdy nemá stát.

Dokázal byste srovnat spolupráci na Popelce a hollywoodských filmech jako AmadeusValmont?

Kdybych měl srovnávat svou práci na Popelce a na amerických filmech, pak je to pro mě velmi jednoduché. Pokaždé přistupuji k práci stejně – ale to všechno ostatní, to jsou hrušky a jablka.

Oslovily Vás kostýmy z nějaké pohádky posledních dvaceti let? Čím?

To si nechám pro sebe, protože nemám dost informací, abych mohl dělat kritika. Určitě jsou nějaké pohádky dobré, o tom nepochybuji. Ale jedno musím říct, ať se všichni snaží sebevíc, nemůžou už nikdy mít takovou Popelku, jako byla Libuška Šafránková. Krásná, roztomilá, něžná, prostě Popelka všech Popelek, co jich bylo a bude. A nikomu se už nikdy nepovede takové finále, jako když ujížděla s vlajícím závojem, s princem na koni k bílému horizontu. Popelka má zvláštní kouzlo. Když vstáváte po jejím sledování od televize, máte pocit, jaké jsou to pokaždé krásné Vánoce!