Andělské oči jistě neurazí vyloženým neumětelstvím, jen po jejich shlédnutí zůstává otázka, proč se autoři vlastně zaštiťovali Hrabalovým jménem a proč sami nenapsali původní konvenční podvodnickou historku, jaká jim z literární předlohy stejně vyšla.
“Jan Jaroš: „Jen podvodnická historka“, Zemědělské noviny, 14. 2. 1994, s. 7.

Andělské oči drží jen silou tvůrčí vůle: Hrabal to není a film hodný toho jména také ne.
“Mirka Spáčilová: „Hrabalovský Podraz na televizní způsob“, MF Dnes, 20. 1. 1994, s. 11.

Hrabalova poetika je natolik silná, že vyžaduje stejně silnou režisérskou osobnost. Osobnost, která je schopna ji přetavit na filmové plátno. Není možné film postavit pouze na story, příběhu. Ten není pro Hrabala implicitně nejdůležitější. Hrabalovi nejde o děj, ale o atmosféru. V tom udělal Dušan Klein asi největší chybu. Drží se příběhu.
“Tomáš Baldýnský: Andělské oči“, Reflex, 1994, č. 9, s. 50.

Ke cti Dušanu Kleinovi je ovšem nutno přičíst jeho snahu nejít v Menzelových stopách a přetlumočit Hrabala jinak. Neopomněl zdůraznit ony groteskní prvky Hrabalových próz, které právě Menzel záměrně potlačuje.
“Vladimír Wohlhöfner: „Andělské oči podle Hrabala“, Český deník, 20. 1. 1994, s. 8.

Andělské oči tak působí spíše jako lepší televizní seriál, čemuž odpovídá i nepříliš filmové vidění. Přesto však Dušan Klein opět nabízí divákům vkusnou, nesmírně kultivovanou zábavu, která potěší.
“Milan Šefl: „Kultivovaná problematičnost očí Andělských“, Práce, 21. 1. 1994, s. 7

Dušan Klein natočil Hrabala v principu stejně, jako točil svou básnickou tetralogii – popisně, stylově nějak nevyhraněně, bez toho aby se pokusil o svůj výklad.
“Andrej Halada: „Andělské oči“, Mladý svět, 1994, č. 5, s. 52