Karel Šíp: Nevzpomínám si, kdy jsem byl tak zvědavý na reakce diváků

Jak vznikl nápad na Váš nový pořad?

Diváky bych rád předem upozornil, že se nejedná o žádnou náhradu za Všechnopárty. Jenže neustálé čekání na zmírnění vládních opatření, které se však nedostavuje, mě přivedlo k úvaze – když takřka nic nelze, lze vůbec něco? A toto je výsledek: v prázdném divadle, bez diváků, lze vést rozhovor s jedním hostem ze vzdálenosti předepsaných dvou metrů, čili do těchto parametrů se pokud možno vejít. Tedy vést rozhovor s osobností výjimečnou, hodnou obdivu nejen mého, osobností inspirativní, takovou, se kterou si dokážu necelou hodinu povídat, a pak se mi ještě zdá, že jsme neřekli všechno. Takových osobností nemáme mnoho, ale jsou tu.

Proč název Minišou a kdo budou Vaši hosté?

Nějak se to jmenovat muselo. Stejně tak by tomu slušel třeba název Mezi čtyřma očima, Povídání potichu, Rozhovory na dva metry, Dialogy bez roušky a takových názvů bychom určitě dali dohromady víc. Zvolili jsme Minišou, což je samozřejmě nadsázka, není to vůbec žádná šou, výstižné je spíš slovo Mini. S minimálními prostředky se budu snažit do našeho povídání vtáhnout diváky tím, že se pokusím rozmlouvat se svými hosty i o věcech, o kterých v rozhovorech běžně nemluvili. Nebo vy víte, proč například Zdeněk Svěrák ve filmu „Vesničko, má středisková“ v krátkém záběru rozverně panáčkuje za oknem a má na hlavě dámské kalhotky? Nebo na co sbalil Jiřinu Bohdalovou její první manžel, otec dcery Simony a dědeček jejích vnuků Marka a Vojty?