Pařížská opera

Pařížská Opera Garnier se plaví jako přízračný koráb mezi dvěma světy. Vznikla za Druhého císařství, ovšem zdědila ji Třetí republika při svém otevření v lednu 1875. Večer co večer předváděla svůj interiér ze zlata a mramoru, jako by chtěla všem připomenout svůj císařský původ. Návrh architekta Charlese Garniera a stavbu této obdivuhodné budovy provázelo patnáct let tvrdé práce a urputných zápasů, při nichž se řešily technické i finanční problémy.

Jakmile člověk do opery vstoupí, ocitne se v dobách největší slávy Paříže, hlavního města umění, představení a večírků. Přesto má palác Garnier také svou stinnou stránku. V osmdesátých letech 19. století se díky podivným událostem začaly šířit tajemné historky o fantomovi, který v opeře straší. Počátkem 20. století se těmito legendami inspiroval ve svém románu “Fantom Opery” spisovatel Gaston Leroux. Jeho dílo kromě detektivní zápletky odhaluje tajemství operní budovy a přináší důležité svědectví o éře nazývané Belle époque.

Budovu opery postavil v letech 1860–1875 stavitel a architekt Charles Garnier, pověřený Napoleonem III. Bezprostředním důvodem pro novou stavbu byl neúspěšný pokus o atentát na císaře v lednu 1858, když s císařovnou navštívili tehdejší Operu v ulici Rue Lepeletier, která navíc později vyhořela.

Staveniště vybral prefekt Haussmann v rámci probíhající přestavby Paříže a v architektonické soutěži překvapivě vyhrál mladý a nepříliš známý architekt Garnier. Začaly obtížné a zdlouhavé stavební práce. Už samotný terén způsobil stavitelům nemalé problémy, protože vysoká hladina podzemní vody znesnadňovala položení základů. Pod budovou opery byla tedy vytvořena rozsáhlá podzemní sběrná nádrž, odkud se pravidelně odčerpává voda. Kromě toho byla výstavba zpožděna prusko-francouzskou válkou a zánikem Druhého císařství.