Povzbuzení pro duši


Sandra Silná: Síla myšlenky, dobré slovo a praktický skutek

Život je stále se proměňující cesta, která nekončí tím, že se naplní, či naopak nenaplní naše představy, plány a obavy, ale pokračuje svobodně i za nimi - našimi představami. Na té cestě navíc nikdy nejsme doopravdy sami. Obrovská vlna lidské solidarity a nepodmíněná pomoc na mnoha frontách nás o tom denně přesvědčují. Bůh a láska se dějí mezi námi, sociální spokojenost se ukazuje být jednou z klíčových hodnot našich životů. Ve svém duchovenském poslání jsem vždycky sázela na sílu komunity, vztahů mezi lidmi, otevřenost a překonávání strachu, bariér. I přesto, že momentálně potřebujeme lidsky vzájemně zachovávat určitý odstup, je tu něco, co vzdálenost zároveň přemosťuje. Síla myšlenky, dobré slovo a praktický skutek. Volbu takto jednat nám nikdo a nic nevezme. Uchovejme si tohle vědomí a z něj plynoucí vnitřní svobodu i v budoucnu!


Jakub Pavlús: Nadějná zlatá hodina

Hra světla a tmy mě fascinuje snad už od dětství, byť musím popravdě uznat, že jako malý kluk jsem se tmy dost bál. Jako dospělý si ale nejvíc ze všeho užívám ty části dne, kdy přibývá světla nebo když naopak přibývá tmy. Až když jsem se volnočasově začal věnovat fotografii, tak jsem zjistil, že nesou označení „zlatá hodina“. Mají v sobě určité drama, volným okem můžeme sledovat, jak se mění poměr světla a tmy v krajině. Toto drama je ale povzbudivé, pokaždé nám připomíná, že temnota noci, ani zář horkého dne netrvají věčně. Věřím, že v době, kdy celou zemí zmítá strach, může každý jeden z nás být tou trochou světla, která promění temnotu strachu v sice dramatickou, ale přesto nadějnou zlatou hodinku.


Vladimír Mikuláš: Nemám obavy o budoucnost

V této zajímavé, a tak trochu nekomfortní době cítím naději a příležitost směřovat naše životy po hodnotnější cestě. Nějaký výraznější impuls se dal očekávat a zřejmě ho celý svět potřeboval. Paradoxně pod rouškou většina ukazuje svou pravou tvář, což může pomoct pro sebepoznání. Každý reaguje jinak. Někdo v tom vidí válečný stav nebo soutěž, jiný příležitost pomáhat či zpomalit a učinit návrat k pravým hodnotám. A jsou to ty nejvyšší, o kterých psal důstojný otec Tomáš Petráček. Což mě velmi dojalo. Nebo může člověk naplnit svůj život laskavostí a ohleduplností k sobě i k okolí a najít harmonii. A pak je méně strachu, zmatku a osamělosti. U mě to tak funguje, a to se mé tělo nehýbe a nemůžu mluvit. Nemám obavy o budoucnost, když vidím, jak se s touto situací lidé vyrovnávají, ať už ve zklidnění nebo v aktivitě, kdy jsou rodiny pohromadě, což je intenzivní, ale obohacující. Jsem hrdý na všechny šičky roušek a na mladé lidi ochotné pomáhat. Ukazují, jak se s tím důstojně vyrovnat až po ty v první linii, a nejen ty, co jsou vidět. Nedělají nic jiného než jindy, než dělají a dělat vždy budou, aniž by se cítili hrdiny či se chválili. Ale konečně mají už dlouho potřebný a zasloužený respekt.


Leo Švančara: Zkusme žít více v radosti ze života – a ne jen ve strachu

Psychiatři i léčitelé znají efekt, který bývá česky nazýván „lomikarismem“. (Viz příběh o Lomikarovi a Kozinově věštbě „do roka a do dne“.) Jde o stav, kdy naše podvědomí může přijmout nějaké špatné proroctví či diagnózu, a poté ji bez jakékoli příčiny následně časem v našem těle vyplnit. Pokud se navíc na člověka nějaká taková „věštba“ hrne dlouhodobě a ze všech stran, její lomikaristický důsledek je téměř jistý.

Což platí především pro tuto epidemii. Neohrožuje nás ani tak virus sám, jako spíše všudypřítomný strach z něho. A důsledky tohoto podvědomého strachu mohou být pro nás horší než případná nákaza.

Řešením je onen hrozící lomikarismus „přepólovat“, tedy obrátit k našemu prospěchu:

Méně sledujme zprávy - více čtěme knížky. Zkusme žít více v radosti ze života - a ne jen ve strachu. Neriskujme - ale současně se panicky nebojme. Nepodléhejme dojmům, že snad žijeme uprostřed nějaké středověké morové rány. Správně přece kdesi uvnitř cítíme, že to není asi tak docela pravda?

Každé ráno po probuzení si zopakujme několikrát s vděčností nahlas, že jsme zcela zdraví. Pak se i naše imunita, díky tomuto kladnému „lomikarismu“, stane postupně tak silnou, že nás žádný virus nebude moci sklátit!


Gabriela Filippi: Čemu věnujeme pozornost, tím se stáváme

Čas se zastavil a my máme možnost věnovat se sami sobě, svým dětem, partnerům, těm nejbližším. Po měsíční izolaci již dokážeme pozorovat, jak na tom jsme s naší psychickou stránkou. Čemu věnujeme pozornost, tím se stáváme. Když se budeme zaměřovat na negaci, budeme se cítit frustrovaně, vyčerpaně, v beznaději. Naopak, když si ve svém životě vytvoříme řád, do kterého zapojíme meditaci, procházky přírodou, pomoc druhým, náš život dostane skutečný a hluboký smysl.

Pár minut denně v rozjímání, v tiché kontemplaci, nás může uzdravit ze všech starostí a bolestí. Navíc se nám tato pravidelnost zúročí v kvalitě našeho života. Jak člověk zaseje, tak také sklidí. My lidé máme moc změnit své životy k obrazu svému. Nikdo jiný to za nás neudělá.


Tomáš Petráček: Naděje a důvěra je klíčem

Přes svoji tíživost až nesnesitelnost zkoušky neodmyslitelně patří k lidskému životu. Právě v nich dozráváme, v nich se naše lidství stává intenzivnějším, pravdivějším, hlubším, objevujeme sami sebe i podstatu života. Nedávno byly Velikonoce. V této době křesťané prožívají, že ten, který je středem života a dárce veškerého bytí, sestupuje do tajemství lidského utrpení a opuštěnosti proto, aby už žádný člověk nikdy a v jakékoliv sebetíživější zkoušce nebyl sám. Ježíš na závěr svého příběhu je na první pohled pasivní a vláčen událostmi, ale jeho postoj trpělivé lásky mění všechno, tato láska zachraňuje svět. Předpokladem, abychom mohli obstát, je síla naděje a důvěra ve smysl. Zvláště v této náročné situaci buďme jeden pro druhého přístavem důvěry a zdrojem naděje.