Karajan versus Bernstein. Bitva gigantů

Večer 3. října 1988 dirigoval Herbert von Karajan (1908–1989) ve Vídni svůj poslední koncert. V tu chvíli to však ještě nevěděl. Byl unavený. O přestávce se odebral do své šatny. Pohlédl do zrcadla a spatřil tvář jiného starého muže – svého největšího a zároveň nejuctívanějšího nepřítele a konkurenta – Leonarda Bernsteina (1918–1990). Ačkoliv šatna byla obklopena Karajanovými fanoušky, nikdo si netroufal rušit oba velikány při setkání tváří v tvář. O čem si za zavřenými dveřmi povídali? To dnes nikdo neví. Třeba si vykládali známý, v muzikantském prostředí poněkud otřepaný vtip: Sejdou se Toscanini, Bernstein a Karajan. Toscanini tvrdí, že ho Bůh prohlásil za nejlepšího dirigenta na světě. Bernstein nechce věřit svým uším. To samé přeci řekl Bůh i jemu! Po chvíli pronese Karajan: „To je zvláštní, nevzpomínám si, že bych byl něco podobného řekl.“

Životní příběh obou velikánů začíná u klavíru. Bernsteinův židovský otec opustil Ukrajinu a odjel do Spojených států. Nejdřív se protloukal v docích, pak se živil jako holič, a nakonec se v Bostonu vypracoval na drobného podnikatele. Karajanův otec byl chirurg v Salcburku, rodném městě Wolfganga Amadea Mozarta. Při nedělním odpočinku si Karajanovi doma vždycky hrávali komorní hudbu. A každé léto, když probíhal Salcburský operní festival, nosil Herbert, mladý student konzervatoře, slovutným dirigentům kávu. Sedával na zkouškách a jako houba nasával všechno, co slyšel. V 19 letech se Bernstein živil jako hudební korepetitor v taneční škole a zároveň přepisoval partitury pro hudební vydavatelství. Své naděje vkládal do setkání s dirigentem Dimitrijem Mitropoulosem, který ho společně s Fritzem Reinerem zasvětil do umění taktovky a klasické hudby. Cesta ke komponování a dirigování byla však dost trnitá.