Boží mlýny

Jan Hřebejk: Tentokrát jsem se vyloženě cítil jako v komedii

S detektivkou už máte své zkušenosti. Jmenujme například Rédla, Místo zločinu Ostrava nebo Živé terče. Tato je ale svojí nadsázkou jiná. V čem konkrétně?

Už zmíněného Rédla jsem nebral primárně jako detektivku, i u olomouckých detektivů byla od začátku – tedy od knížky Michala Sýkory, přítomna nadsázka. U Rédla byl podobný podvratný vnitřní humor, respektive jsem ho tam alespoň cítil. U Božích mlýnů jsem pochopil, že vůbec ona výchozí situace nejde udělat na vážno. Sice se to tak tvářilo, nicméně jsme se i s Jankem Kroupou shodli, že to oba cítíme jako srandu. Teď jde samozřejmě o to, zda na to přistoupí divák. Nemělo by to být bráno tak, že Janek psal jako investigativec. On samozřejmě vychází z poznatků a zkušeností své investigativní práce, ale velmi rychle jsme se sjednotili na tom, že v tom bude nadsázka. Já jsem tomu říkal francouzská komedie ze sedmdesátých let. Střihačovi se to například propojilo až s hudbou Matěje Kroupy, o které jsme se dohodli, že bude ve stejném duchu. Já totiž detektivku nebo kriminálku beru jako zábavný žánr. Buď může mít nějaký společensko-kritický osten, nebo může být i děsivá, nebo může být nějakým způsobem atmosférická, jako byl v mém případě Rédl, kterého mimochodem dělal stejný kameraman jako Boží mlýny. Tentokrát jsem se ale vyloženě cítil jako v komedii.

Kromě zmiňované hudby jste ten odlehčený tón podpořili ještě nějak?

Myslím, že v herectví. Každý díl je trochu jiný, někdy je to více konverzačka, ale například třetí díl je vyloženě bláznivá komedie. S Vincentem Navrátilem a Eliškou Křenkovou jsme si polohu bláznivé, převlekové komedie hodně užívali. Nejnejasnější je díl čtvrtý, který má trochu tragický nádech, ale i tady je myslím zjevná nějaká nadsázka. Na celém seriálu jde vidět, že jsme jako děti měly rády Růžového pantera, později třeba bláznivé filmy s Belmondem. Uvidíme, jak to publikum vezme, ale myslím, že tento žánr je tady doma. Janek přinesl zajímavé a atraktivní prostředí, do kterého se v každém díle ponoříme. Někdy jsme dokonce točili na autentických místech. Už poněkolikáté jsem měl točit na vietnamském tržišti a nikdy nás tam nepustili, tady to bez toho nešlo, protože v posledních dvou dílech má dost důležitou roli. Tak jsem zapojil všechny své známosti, aby nám to povolili. A myslím, že je autentičnost prostředí znát. To mám rád na žánrových věcech, že se člověk s bezstarostností podívá na kuriózní místa. Když dneska jedu po Praze, tak si říkám: Tady jsem točil, tady jsem točil, támhle jsem byl na obhlídkách, tamhle jsem dvakrát dělal. Tady jsme přišli na nějaká místa, kde jsem léta chodil okolo, a vůbec jsem nevěděl, že tam jsou.

Přineslo Vám natáčení kromě objevu fascinujících míst ještě něco nového?

Když jsme hovořili o té nadsázce – některé věci, které tam Janek napsal, jsem považoval za úplně absurdní a vybroušenou nadsázku, ale při práci na dalším svém projektu jsem zjistil, že spousta z nich nadsázkou není. Tím neříkám, že to není humorné, ale představovalo to pro mě nové zjištění, protože jsem si myslel, že některé věci při psaní záměrně trochu přepískl, a zjistil jsem, že to tak není. Potom se vždycky pro herce snažím najít nějaký úkol, který jsme spolu nedělali. Velké role u mě tradičně hrají muzikanti, tady je to Matěj Ruppert, který hrál už v Pupendu. Nebo Robert Nebřenský. Dovolil jsem si tedy nějaké castingové posuny.

Sledujete Vy sám podobné kauzy, kterým se Janek Kroupa věnuje? Odpovídá odlehčená forma tomu, s čím původně přišel?

To, co on dělá, je skutečně vážná investigativní, mnohdy i dost nebezpečná, ale společensky důležitá novinařina. Mnohdy jde po hraně. On během své vážné práce narazil na spoustu paradoxů a absurdit, které vtělil do tohoto projektu. Proto je hlavní postavou bývalý policista, který si může dovolit věci, co by si policajt ve službě dovolit nemohl. Já neříkám, že je to hra na Jamese Bonda, ale Janek se během svojí práce často ocitá na hraně provokací nebo mystifikací. Nemyslím tím ve výsledku práce, ale při postupech. On je navíc dobrodruh, takový pistolník. Je z disidentské, odvážné rodiny. Myslím, že si v sobě nese kus snění o božích mlýnech. Někdy si proto asi říká, že by teď bylo skvělé, kdyby se nemuselo postupovat podle předpisů – například v kauze usvědčí člověka, ale ví, že to nebude stačit, aby byl spravedlivě potrestán. Věřím, že tenhle projekt je takovou zábavnou hrou. Takové snění o spravedlnosti.

Sám jste zmínil, že Janek je velmi zkušený novinář, zatímco pro film toho tolik nenapsal. Čím Vás tedy námět oslovil?

Když jsme psali detektivky se Sýkorou a Jarchovským, tak tam to bylo opřené spíše o literaturu nebo o jiná umělecká díla – na něco se podíváte a pohráváte si s tím žánrem. Zaujme vás například téma pašování zvířat a uděláte z toho variaci na krimi sérii, u (Místa zločinu) Ostravy jde zase o model Prvního oddělení, půdorysem jsou skutečné případy. Tady je inspirace také, ale těžiště nespočívá v tom, že se případ vyšetří. Zločin se stane na začátku – divák ví, k čemu došlo, ví, kdo je pachatel. To se dozví ještě před úvodními titulky, ale zároveň se také dozví, že ten člověk není potrestaný a spravedlnost je na něj krátká. A ústřední trojice představuje svým způsobem mstitele. V některých případech je to vyloženě crazy, někde je to naopak v bílých rukavičkách. Jindy je to taková pologangsterka. A doufám, že diváka taková nadsázka pobaví. Pro mě ty případy a prostředí byly zkrátka nové. Janek tu zhodnotil nějakou zkušenost, kterou jako investigativní novinář pohybující se blízko těchto kauz má.

Boží mlýny mají pouhých šest dílů, navíc ještě se závěrečnou dvojitou epizodou. Nebylo to málo? Dostane se do toho divák dostatečně?

Každý díl je uzavřená epizoda. Navíc doufám, že by to mohlo pokračovat, Janek má případů určitě víc, alespoň to říkal. Na druhou stranu je tento žánr velmi těžké zpracovat tak, aby to nebyly „vyvařený ponožky“. Princip je jednoduchý: Na začátku stojí nepotrestaný zločinec. Víte, co provedl a bavíte se tím, jak ho skupina – vyhozený policajt, student policejní školy a novinářka – „utáhnou“ na něčem jiném. To chce scenáristickou vynalézavost, někdy je to dost těžké, někdy jsem si říkal, že by tomu nějaká peripetie prospěla, ale je v tom Jankova přímočarost. Aby se na to divák byl ochoten dívat, chce to pokaždé přijít s něčím trochu novým. Když jsem procházel scénář, v jednom případě se mi například zdálo, že jsou si padouchové dost podobní, tak jsme ten charakter společně proměnili. Ale jinak šel vývoj mimo mě.

Když jsme u postav – zmínil jste, že někteří herci jsou z Vašich seriálů a filmů známí, ale například s Vincentem Navrátilem jste se potkali až při Veteránovi.

Právě tam mě zaujal jeho smysl pro humor, který mě bavil. Má komediální talent, kterého jsme se ve Veteránovi jen zlehka dotkli. Tady jsme tomu naopak popustili uzdu fantazie. To samé Eliška Křenková. U Martina Myšičky se o jeho schopnostech ví. Pak jsou tam lidi, se kterými jsem dělat chtěl, například s Pavlínou Štorkovou, a lidi, se kterými jsem už točil, jako Milan Mikulčík nebo Honza Kolařík.

U Martina Myšičky to bylo jak? Šlo o Vaše zadání, nebo jeho invenční přístup, že si vymyslel takovou postavu?

Přání Janka bylo, aby postava Karla Faita měla takový britský šmak, k tomu se samozřejmě hodil právě Martin Myšička, který se navíc dobře zná s Matějem Kroupou, který k tomu dělal hudbu a je bratrem Janka. Matěj skládal většinu scénické hudby pro Dejvické divadlo v uplynulých dvaceti letech, možná to napadlo právě i jeho, že by byl Martin pro tu roli ideální. Pak už to bylo podle zadání Janka Kroupy, že bude takovým britským gentlemanem. Martin je navíc extrémně chytrý, je vystudovaný jaderný inženýr, k čemuž se dostal až po DAMU. Je na něm vidět, že je chytrý a má vytříbený vkus. Věděli jsme, že když postavu vytvoříme, tak nadsázku udrží a zároveň nesklouzne do křeče, z které bych ho musel tahat já nebo která by šla proti té postavě a scénáři.