Rocky Horror Picture Show

„Don’t dream it – Be it!“ Podlehněte svodům doktora Frank-N-Furtera v nejkultovnějším filmu všech dob. Americko-britské muzikálové drama (1975). Hrají: T. Curry, S. Sarandonová, B. Bostwick, R. O’Brien, P. Quinnová, N. Campbellová, J. Adams, P. Hinwood, M. Loaf, Ch. Gray a další. Režie Jim Sharman (V anglickém znění s titulky)

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Kriminolog, akurátní rozumbrada, nás provede podivnou, leč převelice poutavou báchorkou, skutečnější než život sám. Hluboce morální vyprávěnka je intergalaktickou epifanií, překypující pokušením, žádostivostí i slastí, které společně zahájí svou působnost plíživě, a to rovnou u svatostánku božího. Pod vlivem vdavek svých spolužáků obyčejný, zdravý, mladý pár, slušňák Brad Majors a kopretina Janet Weissová, přistoupí k ušlechtilému gestu a zasnoubí se. Zamilované hrdličky se posléze rozhodnou navštívit svého bývalého kantora, tak trochu nacistu, doktora Everetta von Scotta, na jehož přednáškách mezi Bradem a Janet přeskočila první jiskra náklonnosti. Během jízdy k dávnému příteli ale za deštivé noci dvojice píchne gumu a ztratí se. Na vlastní riziko překročí hájemství soukromého pozemku, nad nímž, pod bachratými bouřnými nebesy, ční ve znepokojivé mlčenlivosti starý zámek. Útulné světlo z arkýře, zdá se, přivábilo nejen Brada a Janet, ale též se do podzámčí sjíždí jakási hogo fogo motorkářská banda. Otázkou zůstává, zdali se jedná o světlo naděje, nebo bludnou léčku. Jedno je však jisté – na tuto noc Brad a Janet do smrti nezapomenou…

Klasické dílo The Rocky Horror Picture Show (1975) zásadním způsobem zpopularizovalo to, co dnes zcela běžně označujeme „kultovním filmem“. Zároveň je považován za jeden z nejdéle nepřetržitě hraných filmů ve světové kinodistribuci. A spolu s uváděním se u něj ustanovil výstřední folklór, který od 70. let neztratil na své síle.

Hudebník a herec Richard O’Brien začal roku 1972 psát divadelní muzikál, původně nazvaný They Came from Denton High, který vycházel z jeho lásky k hororu a sci-fi, převážně béčkového charakteru. Nápad upoutal pozornost veteránského producenta Michaela Whitea, který už dříve spolupracoval s Timem Currym, budoucí hvězdou filmové adaptace The Rocky Horror Picture Show (dále jako „RHPS“), a jejím budoucím režisérem, Jimem Sharmanem. Oba osobně znal i O’Brien. S Currym hrál v muzikálu Vlasy; O’Brien též účinkoval v Jesus Christ Superstar, jejž Sharman zase režíroval. Všechny účastníky spojovala náklonnost k žánrovému filmu, „tutti frutti“ rokenrolu 50. let i rozmáchlému art rocku 60. let. Premiéru si muzikál odbyl v Londýně, roku 1973. Záhy se stal hitem, načež americký producent Lou Adler o rok později přesunul muzikál do zámoří. Také v USA se Rocky Horror Show dočkalo vřelého přijetí. Adler přizval na představení Gordona Stulberga, prezidenta 20th Century Fox, a přesvědčil jej o zfilmování muzikálu.

Řada aktérů z původního muzikálového ansámblu se přesunula zpět do Anglie, kde natáčeli po dobu 8 týdnů (vedle herců typu Patricie „Magenty“ Quinnové či Nell „Columbie“ Campbellové i scénograf Brian Thompson či kostymérka Sue Blaneová). Filmový scénář napsal O’Brien ve spolupráci se Sharmanem, jenž film zrežíroval. Za kameru se postavil dosavadní tvůrce prestižních britských dramat Peter Suschitzky (později dvorní kameraman Davida Cronenberga). K make-upu byl přizván zkušený Pierre La Roche, spolupracovník Micka a Biancy Jaggerových, též původce androgynní image Davida Bowieho. Natáčelo se ne náhodou v Bray Studios a přilehlém zámku Oakley Court, místy spojenými s kolébkou a úpadkem značky Hammer hororů.

RHPS si po premiéře nevedlo příliš dobře, nicméně u Foxů zaznamenali, že ačkoli kinaři nehlásili kdovíjakou návštěvnost, zisky z různých amerických regionů neustále přicházely. Někteří diváci se do kina opakovaně vraceli a dávali velmi živelně najevo své nadšení (či opovržení). Fox proto jasnozřivě podpořil další distribuci snímku. Reklamní oddělení se spojilo s Billem Quinleyem, který pracoval pro newyorskou síť kin Walter Reade, a ten navrhl promítání RHPS v nočním čase. Zdejší premiéra se odehrála symbolicky na apríl roku 1976, v kině Waverly, kde už byla s úspěchem uváděna jiná půlnoční promítání, Noc oživlých mrtvol či Macunaímu nevyjímaje. RHPS se tu nakonec hrálo nepřetržitě 95 víkendů. Půlnoční kult se samovolně začal šířit po USA, a koncem dekády měl už Fox v distribuci 200 filmových kopií, při ročních tržbách přesahujících 5 miliónů dolarů. Z RHPS se stal celosvětový fenomén, hraný od Jihoafrické republiky po Izrael.

Během půlnočních projekcí vznikl jedinečný folklór, který se v libovolných obměnách praktikuje při uvádění snímku do dnešních dnů.

Diváci vykřikovali filmové hlášky nebo si s děním na plátně vyřizovali účty ve formě řízných hlodů, což jeden z původních účastníků kina Waverly, učitel Louis Farese, nazval „dialogovým protihlasem“ (counterpoint dialogue). Současně se pravidelní účastníci projekcí začali identifikovat s filmovými postavami natolik, že se stylizovali do nejdrobnějších detailů jako jejich filmoví hrdinové. Někteří diváci v hledišti tak začali napodobovat muzikálová čísla v uličkách či rovnou pod plátnem. Velkou měrou k tomu přispěl Sal Piro, šachový mistr, příležitostný herec gay muzikálů a učitel algebry a teologie, dodnes prezident mezinárodního fan klubu RHPS. Byl to on, kdo etabloval dialogový protihlas jako pravidelnou skupinovou litanii a podporoval vznik nových, více či méně rozpustilých aktivit undergroundové komunity, ať už se to týkalo stříkání vodními pistolemi, topinek létajících sálem, rozhazování „konfet“ v podobě toaletních papírů zn. Scott či předvádění tanečních čísel, včetně ikonického Time Warpu. Tak vznikla částečně organická, částečně spontánní praxe, pro niž se vžil název „shadow cast“. I Česká republika má svůj herecký soubor; The Seat-Wetting Company nepravidelně koná svá rozpustilá soaré v pražském kině Aero.

Za podmanivou aurou RHPS může stát řada činitelů. Kupříkladu tento film není filmem, ale spíš „filmy“. Už Umberto Eco v souvislosti s kultovním statusem Casablancy uvedl slavnou tezi: „Dvě klišé jsou směšná, sto klišé nás uchvátí svou dojemností.“ RHPS tvoří vrstevnatý palimpsest vysoké a nízké kultury, liknavý patvar, nezapadající ani do umělecké kinematografie, ani do brakové, natož pak do produkce středního proudu. Jedna z filmových písní, „Dammit Janet“, ostatně přisvědčuje: „There’s three ways that love can grow. That’s good, bad, or mediocre.“ Jako žánrový hybrid není RHPS ani hororem, ani ztřeštěnou komedií, groteskou, sci-fi, fantasy, muzikálem, divadelním záznamem či (queer) melodramatem – je vždy tím anebo oním, přitom ve výsledku vším, aniž by byl jenom rozmarným výstřelkem „campu“, diskutabilním termínem Susan Sontagové, s nímž bývá RHPS spojováno spíše mechanicky než rozumově. Snad proto RHPS dokázalo nadchnout natolik nesourodé publikum, a přitom dosud nezestárnout.

Úspěchu RHPS nahrála do vínku také dobová atmosféra. Původní muzikál, Rocky Horror Show, vznikl v době, kdy Jaggerova dekadentní „glitter“ účast v Performance (1970) zasáhla britskou omladinu. Horečka jménem „glam“ (T. Rex, Alvin Stardust a další) sílila celá 70. léta, mutovala na Západě (Lou Reed, Alice Cooper, Wayne County) a v době premiéry RHPS už klíčilo punkové hnutí. Společnými jmenovateli byla opozičnost i androgynní tvářnost, které se do RHPS nesmazatelně otiskly.

Když se jedinečný folklór, který by Jeffrey Sconce označil za „paracinemu“, okolo RHPS proslavil, sváděl k sobě různé vyhraněné skupiny. Například v New Yorku docházelo k potyčkám mezi jádrem queer diváků a příchozích macho výtržníků z Little Italy. Když se začaly srocovat podivně oděné a čilé davy před kiny, spolu s nimi se počaly objevovat i městské petice. RHPS v sobě má rokenrolovou energii, na jejíž bouřlivácký potenciál upozornil sociolog Dick Hebdige – od mrskání kinosedačkami Teddy Boys během Beatlemanie po hippie happeningy plných nahoty, drog a spontaneity. Punk tuto nepokojnost jen zocelil. Etnografka Margery W. Pearceová navštěvovala roku 1977 projekce RHPS v kině Strand v San Diegu. Na vlastní kůži tu zažila rozněcování anglického punk rocku, když původní show, víceméně náhražku gay baru, začali navštěvovat neméně extravagantní výtržníci. Vedle Clash, Sex Pistols či Ramones i samotné RHPS zbrojilo proti konvenčnosti. Vybízelo k nevázanosti, s proto-punkovými symboly a fetiši typu Curryho kožené bundy a vytetované německé kolínské 4711, nebo uličnickým Meat Loafem v džínovině, obepnutým řetězy a cvočky.

Transgrese je základním kamenem RHPS, od rozpouštění genderových (o)pozic po morální korektnost. Curry jako transsexuální doktor „Frank-N-Furter“, s jízlivým úšklebkem Presleyho (jenž s oblibou navštěvoval původní divadelní show v L. A.), kabaretním prádýlkem Modrého anděla, vyvaleným jazykem Jaggera a vlnícími boky Bowieho, se stal pravým „Flaming Creature“ 70. let. Postava Frank-N-Furtera zosobnila Bretonovu polemickou touhu „změnit své pohlaví, jako měním svou košili“. Právě pod Frankovým surrealistickým ponouknutím „Don’t dream it, be it!“ mnoho fanoušků RHPS promýšlelo svou identitu, pohrávalo si s ní.

Sdílená oslava fanoušků k RHPS byla nejednou dána do souvislosti „pozitivního kultu“ či „totemismu“ propracovaných Émilem Durkheimem. Jedinec se dle něj může vymanit ze světského života díky spojení s širším kmenovým celkem, který cyklicky v konkrétním místě a čase provádí obřad, vlastními pravidly a prostředky uctívající modlu. Díky takové společenské praxi má dle Durkheima účastník možnost zakusit intenzivní prožitky v komunitní sounáležitosti, jež je doprovázena silnými hudebními či obrazovými podněty spějícími k exaltovanému vytržení.

Motiv sdílené ceremonie předjímá, jako v případě buřičství či transgrese, už filmový styl RHPS. Například iniciační obřady zpravidla vrcholí smrtí a vzkříšením, čemuž, jak si povšiml už na konci 70. let Mark Siegel, symbolicky i ikonograficky odpovídá filmová scéna Floor Show. Samotná půlnoční exhibice filmu pak posilovala dojem jedinečného času, vyděleného z profánní každodennosti. Shadow cast ztělesňuje durkheimovské „l’effervescence collective“, když se RHPS pokaždé znovu utváří, takový proces přitom umožňuje fanouškovské komunitě definovat sebe samu a posílit až sakrální hodnoty díla. Dobová svědectví účastníků RHPS 70. let potvrdila až zbožnou fascinaci snímkem, ale též silný socializační charakter. Příchozí si našli díky návštěvám kina blízké přátele i životní partnery.

RHPS tak přirozeně navázalo na kulturu, které vzdávalo hold, éře grindhouse a drive-in kin, kde omladina ozářená světly brakových filmů po válce našla svůj privátní prostor. Jim Sharman přisvědčil: „Začalo to jako láskyplná pocta nočním filmům a skončilo to jako láskyplně přijatý noční film.“

Originální názevThe Rocky Horror Picture Show
Stopáž96 minut
Rok výroby 1975
 P T HD
ŽánrFilm