SPOŘIL
Šetřivý ministr financí
Rašín byl workoholikem, jehož zajímala pouze práce, a to práce pro nově vzniklý stát, jeho mottem bylo „pracovat a šetřit“. Pro jeho tvrdost, nekompromisnost a zarputilost se mu přezdívalo „tygr“. Žil dosti asketicky, a kupříkladu na jakoukoli zábavu (tanec, sport) pohlížel svrchu a velmi nevraživě. Vše, co dělal, bral smrtelně vážně. Navíc jako nacionalista a hlavně konzervativní liberál byl nenáviděn levicí.
Na počátku roku 1919 vyhlásil Rašín celonárodní sbírku – budoucí základ pro zlatý poklad. Celé to mělo hlavně psychologický než finanční efekt, neboť ryzího zlata se vybralo jen asi 64 kilo. Ovšem v únoru se Rašín stal hlavním tvůrcem měnové odluky: vymínil si speciální pravomoci a v době od 26. února do 9. března nechal zavřít státní hranice a okolkovat veškeré peníze, které se v Československu nacházely.
Část financí zadržel ve formě nucené státní půjčky. Byl též zastáncem majetkové daně, takže dělal i soupis majetku, přičemž ona daň byla placena z vázaných vkladů, tzn. šlo o progresivní zdanění. Navíc všechny tyto jeho kroky byly podporovány celým aparátem ministerstva, bankovním světem i částí podnikatelů, a samozřejmě měl i podporu některých důležitých politiků, včetně Karla Engliše, s nímž se později názorově neshodoval. Úspěšné provedení měnové reformy stalo se základem budoucí ekonomické prosperity, a Rašín tak získal pověst budovatele státu. Ministrem financí byl do července 1919, kdy obecní volby vyhrála levice, a byla jmenována první vláda Vlastimila Tusara. Z Rašína se tak stal pouze jeden z poslanců.
V únoru 1920 byla přijata Ústava, přičemž v dubnu 1920 se konaly první parlamentní volby do Národního shromáždění republiky Československé. Rašín coby funkcionář Československé národní demokracie (ČsND) za ní ve volbách získal křeslo, ale celkově opět vyhrála levice – vznikla tak druhá Tusarova vláda. V tomtéž roce vyšla politikova kniha Můj finanční plán, která se zaobírá finanční politikou a její historií od dob Rakouska-Uherska až do současnosti (tedy do roku 1920). O dva roky později na ní navázaly publikace Finanční a hospodářská politika do konce roku 1921 (1922) a také text Inflace a deflace (1922).
V říjnu 1922 se Alois Rašín stal znovu ministrem financí v první Švehlově vládě, když nahradil svého oponenta Karla Engliše. Razil úsporná opatření a prosazoval je velmi vehementně. Vystupoval proti všem možným sociálním výhodám, a to i vůči výhodám pro legionáře – aspoň takto proti nim (ale třeba i proti Václavu Klofáčovi, který si za svou persekuci za války nechal vyplatit velkou sumu) vystoupil s projevem na uzavřené schůzi sjezdu mladé generace Národní demokracie v prosinci 1922, který končil slovy „za službu vlasti se neplatí“. Tento výrok následně nechal publikovat, což samozřejmě všechny legionáře pobouřilo. Rašín ale prostě jenom bránil státní rozpočet proti různým zájmovým skupinám.
Smrt ve jménu vlasti
5. ledna 1923 ráno Rašín vycházel ze svého bydliště (a kanceláře) v Žitné ulici č. 562, a chtěje nasednout do ministerského automobilu, byl střelen do boku a do zad. Utrpěl těžké zranění, měl poraněnou míchu a ochrnul. Zřejmě díky silné vůli zranění nepodlehl dříve. Dokonce si poručil přinést doutníky a víno a nadále se zajímal o politické dění. Zemřel po měsíci a půl, 18. února 1923. Jeho pohřeb patřil k největším ve dvacátých letech. Byl vypraven z panteonu Národního muzea a účastnila se ho celá řada tehdejších osobností v čele s T. G. Masarykem. Ostatky byly zpopelněny v prvním pražském krematoriu na Olšanech. Nyní jsou uloženy v rodinné hrobce na šáreckém hřbitově u kostela sv. Matěje.
