Rašín

TVOŘIL

Nekompromisní politik

Ihned po propuštění se začlenil zpátky do mladočeské strany, a zcela samozřejmě se dostal do čela radikálního křídla. Psal nekompromisní anti-rakouské články a protimasarykovské polemiky do Radikálních listů. Zároveň byl břitkým řečníkem a nebál se pustit do verbální půtky s kýmkoli. Ovšem i díky jeho ostrým názorům nastaly třenice v pokrokovém hnutí, které se rozštěpilo na radikálně pokrokové (časopis Samostatnost), kam patřil Antonín Hajn, a na nacionálně pokrokové neboli státoprávní, kam patřil i Rašín (Radikální listy). Mladý právník se pak v roce 1899 podílel na vzniku Radikálně státoprávní strany (oficiální název byl Česká strana státoprávní), a samotné Radikální listy pak přeměnil v deník.

Rok 1899 byl pro Rašína důležitý i osobních důvodů – oženil se totiž s Karlou Janskou ze Smíchova, dívkou z pražské vlastenecké rodiny (jedním z jejích bratrů byl Jan Janský, objevitel krevních skupin). Narodily se jim tři děti: Ladislav (1900), Miroslav (1901) a Ludmila (1904).

Hned roku devatenáctistého Rašín odešel z České státoprávní strany a z aktivní politiky. I když vlastně jen napůl, neboť založil nezávislý týdeník Slovo, který se otázkami české politiky samozřejmě zabýval. V tomtéž roce si Rašín otevřel také advokátní kancelář (zastupoval např. Živnobanku).

V roce devatenáctistém pátém, kdy Slovo ukončilo svoji existenci, pak advokát bojoval za všeobecné volební právo. Spolu s bankéřem Živnobanky Jaroslavem Preissem se snažil znovu oživit a změnit mladočeskou stranu: reorganizace byla přijata ve spolupráci s Karlem Kramářem a Františkem Fiedlerem, a v roce 1907 Rašín do strany vstoupil. Následně pomáhal organizovat i předvolební kampaň. Mladočeši (Národní strana svobodomyslná) se stali vedle agrární strany nesilnější měšťanskou stranou. A měli také svůj deník Den. Rašín s Kramářem navíc v roce 1910 získali vlivné české noviny Národní listy a s Preissem a redaktorem A. Pimprem se věnovali psaní o národohospodářské politice. Díky svému pověstnému zaujetí pro věc, stal se Rašín fakticky šéfem redakce NL. V roce 1911 skončili ve volbách Mladočeši druzí za sociálními demokraty a Rašín také uspěl ve volbách do Říšské rady: coby parlamentní poslanec byl zvolen za okrsek Čechy 31 (Klatovy), přičemž působil ve finančním a rozpočtovém výboru. Stal se také součástí poslanecké frakce Český klub. V roce 1914 pak vyšel jeho text Politické zločiny, zabývající se soudní příslušností, následky trestu a výkonu trestu u politických vězňů.

Odbojářem a politickým vězněm za války

Krátce po vypuknutí první světové války se politické strany rozhodovaly, zda se přikloní k politice Vídně, což znamenalo otevřeně přiznat loajalitu k Rakousku-Uhersku, anebo zda se stanou protirakouskými, což ale za válečného stavu deklarovat oficiálně jaksi nešlo. Rašin se pochopitelně postavil mezi zásadní odpůrce monarchie. Posléze vznikla tajná organizace protirakouského odboje zvaná Maffie (jistou dobu byl jejím vedoucím Přemysl Šámal, a patřili do ní Edvard Beneš, Karel Kramář, Václav Klofáč a Alois Rašín, později poslanec Antonín Švehla). Rašín se pak ve svých aktivitách stýkal i s lídry ostatních politických stran, přičemž dali dohromady tzv. Národní radu. Ta v podstatě financovala zahraniční odboj v čele s Masarykem. Netrvalo dlouho a Rašín i další se octli v hledáčku c.a k. policie. V červenci 1915 byl politik zatčen a uvržen do vazby ve Vídni pro obvinění z vlastizrady a špionáže.

Proces trval od prosince 1915 do července 1916, přičemž Rašín stejně jako i Kramář, publicista a překladatel Vincenc Červinka, a účetní sladovny Josef Zamazal byli odsouzeni pro velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Tvrdí se, že při vynesení rozsudku se Rašín soudci smál do očí, ale pokud tomu tak bylo, jednalo se spíše o vzteklý úšklebek – do smíchu ani jemu, ani ostatním odsouzeným rozhodně nebylo. Naštěstí v listopadu zemřel císař František Josef I., tudíž se v prosinci 1916 stal novým císařem rakouským a králem českým a uherským Karel I.

A díky tomu tak nebyli Rašín a spol. popraveni, jen pouze těžce žalářováni v rakouském Möllersdorfu – Rašín zde sdílel celu s Kramářem. Trest mu byl zmírněn na deset let. Jak již ale bylo u aktivního politika zvykem, v kriminále opět nezahálel a sepsal zde dílo Národní hospodářství, které vyšlo později, již ve zcela jiných časech roku 1921. Na základě rozsudku Rašín sice v květnu 1917 ztratil svůj mandát poslance, ale již v červenci téhož roku byl on a další odsouzení amnestováni.

Po návratu do civilu byl Rašín mnohými vnímán jako národní hrdina, přičemž se okamžitě zapojil do politického dění. V září 1917 byl znova promován doktorem práv (JUDr.) V únoru 1918 došlo ke sloučení Mladočechů se Stranou státoprávně pokrokovou, Moravskou lidově-pokrokovou stranou a částí Pokrokové strany (realisté) – tento konglomerát stran se nazval Českou státoprávní demokracií. V březnu 1918 do ní vstoupili i Staročeši. Na svém sjezdu na konci března 1918 byl předsedou nové strany zvolen Karel Kramář, a jejím členem se stal pochopitelně i Rašín. Vedení strany si také vytýčilo své cíle – sice podporu sociální spravedlnosti, ale odmítnutí socialismu jako takového, podporu českého nacionalismu i demokracie, nutnost silného kontrolního státu a rozsáhlého státního aparátu, nutnost silné policie a armády. Prosazovalo sekularizaci, ovšem se zachováním svobody vyznání a silným vlivem křesťanské morálky, podporovalo solidaritu a vzdělání. V zahraniční politice se chtělo orientovat na USA, Spojené království Velké Británie a Irska a na (tehdy ještě) carské Rusko. Strana měla i své stranické noviny – nadále jimi byly Národní listy.

-

V červenci 1918 vznikl také Národní výbor československý, jehož úkolem byla příprava převzetí státní moci a tvorba nových zákonů nového státu: Kramář byl předsedou, Švehla místopředsedou, jednatelem Fr, Soukup, Rašín členem předsednictva. Posledně jmenovaný se také stal jedním z mužů 28. října (ještě Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár, František Soukup), kteří vyhlásili samostatný stát. Rašín je též autorem textu prvního zákona o zřízení samostatného státu. V listopadu 1918 vzniklo Revoluční národní shromáždění, které při svém prvním zasedání zvolilo Tomáše Garrigue Masaryka presidentem republiky a jmenovalo vládu, v jejímž čele stanul Karel Kramář. Ač se s Rašínem v této první vládě počítalo na post ministerstva vnitra (s čímž počítal i on sám), nakonec byl nucen vzít jiný post – stal se prvním československým ministrem financí. Což byla těžká úloha – po válce byly státní finance v rozvratu, neboť je ničila inflace.