Karel I. Habsburský

císař rakouský, apoštolský král uherský, král český, chorvatsko-slavonský, dalmátský, haličsko-vladi

* 17. srpna 1887

† 1. dubna 1922

Nikdo nečekal, že by právě Karel I. mohl usednout na císařský trůn. Korunní princ Rudolf, syn tehdejšího panovníka Františka Ferdinanda I., v roce 1889 zemřel – podle úřední zprávy spáchal sebevraždu – a arcivévoda František Ferdinand d'Este, který se stal následníkem trůnu po něm, se oženil s hraběnkou Žofií Chotkovou, která mu však nebyla rovná rodem, a tak musel odpřísáhnout, že jeho děti budou z nástupnictví na trůn vyloučeny. Najednou bylo zřejmé, že se císařem jednou stane Karel I.

Karel František Josef Ludvík Hubert Georg Maria, jak znělo jeho celé jméno, se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích. Jeho matka, acivévodkyně Marie Josefa, pocházela ze saského královského rodu a otec, arcivévoda Otto, byl synovcem rakouského císaře Františka Josefa I. a mladším bratrem následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este.

Mladého Karla, tak jako všechny rakouské arcivévody, čekala vojenská kariéra. Roku 1903, v necelých 16 letech, musel obléci vojenskou uniformu. Císař jej jmenoval poručíkem hulánského pluku, jenž byl posádkou ve Vídni. Když však o rok později úspěšně ukončil studia a složil maturitu, musel i on vyrazit do světa. V září 1905 byl přeložen do Chudeřic u Bíliny v Čechách a později do Staré Boleslavi a Brandýsa nad Labem. Protože odbýval vojenskou službu v Čechách, bylo na místě, že bude studovat na pražské Karlově-Ferdinandově univerzitě. Od roku 1906 žil na Pražském hradě, kam za ním docházeli odborníci a přednášeli mu historii, právo a ekonomiku.

V roce 1911 si vzal svou vzdálenou příbuznou, sedmnáctiletou princeznu Zitu z rodu Bourbon-Parma. Měli spolu celkem 8 dětí.

28. červen 1914 trávil Karel s rodinou na zámečku v Reichenau an der Rax. Uprostřed oběda mu komorník donesl telegram, ve kterém stálo, že jeho strýc a následník trůnu František Ferdinand d'Este se v Sarajevu stal obětí vražedného útoku. Atentát ukázal, jak zoufale byl arcivévoda Karel nepřipraven na převzetí moci. Až dosud všichni předpokládali, že po smrti Františka Josefa I. se vlády ujme František Ferdinand d'Este. Najednou se ale Karel stal tím, komu měla v nejbližší době spočinout na hlavě koruna jedné z největších evropských velmocí, aniž by přitom měl dostatečné zkušenosti s vládou.

Po vypuknutí první světové války císař Karla povýšil do hodnosti plukovníka a přeložil jej k hlavnímu stanu rakousko-uherské armády v Přemyšlu. Ten byl však už počátkem srpna obsazen ruskou armádou. Velení se přesunulo do Těšína. Karel I. pak byl vyslán na frontu.

V listopadu 1916 zemřel ve věku 86 let císař František Josef I. Po generace symbol stability říše a jistoty jejích obyvatel byl najednou pryč. Tehdy devětadvacetiletý Karel se vlády nad habsburskou říší ujal okamžitě, aniž se nechal korunovat. Tyto formální věci odkládal na příznivější dobu. Jeho nástup byl pro celou zemi, kterou otřásala válka a hlad, novou nadějí.

Za svůj prvořadý úkol Karel pokládal ukončení války a uzavření míru. Chápal totiž, že jeho říše se nachází na pokraji zhroucení, že válku vyhrát není schopna, a že se dostává do stále většího vleku silnějšího německého spojence. Když skončil neúspěchem pokus domluvit se s německým císařem Vilémem na ukončení bojů, rozhodl se jednat na vlastní pěst. Velkou roli při tom sehráli bratři jeho manželky Zity, princové Sixtus a Xavier de Bourbon-Parma, kteří bojovali v řadách belgické armády. Osobnosti francouzské vlády, která, právě tak jako Rakousko, chtěla mír, je požádali o spojení s císařem Karlem. Ze začátku šlo všechno dobře, nakonec však jednání o mír skončila neúspěchem.

Císař Karel nyní zaměřil své úsilí na vnitřní reorganizaci říše. Chtěl, aby ji svět znovu vnímal jako demokratický stát, který se upřímně snaží o vyřešení vnitřních problémů. V květnu 1917 vydal manifest, kterým znovu obnovil činnost říšské rady, uzavřené v prvních dnech války Františkem Josefem, a nedlouho poté vyhlásil amnestii pro české politiky, kteří byli v rakouských žalářích. Současně se snažil získat sympatie svých poddaných častými cestami po monarchii.

Karel chtěl zcela upřímně říši reformovat. Manifestem z 16. října 1918 vyhlásil její federalizaci. Bylo však již příliš pozdě. 28. 10. 1918 byl v Praze vyhlášen nezávislý československý stát a 29. 10. proklamovali vznik jihoslovanského státu chorvatští poslanci. Rakousko-Uhersko se začalo rozpadat. 12. listopadu 1918 byla ve Vídni vyhlášena Republika Německé Rakousko a Habsburkové byli zbaveni moci, o dva dny později se sešlo prozatimní Národní shromáždění nově vzniklého Československa a Habsburky prohlásilo za sesazené i z českého trůnu. Nakonec se rakouské revoluční vládě s pomocí západních mocností podařilo donutit Karla k odchodu do exilu.

Do své vlasti se císař už nikdy nevrátil. Složitá poválečná situace mu ale nedovolovala složit ruce do klína. Když opouštěl rakouské území, provázely jej zprávy o bolševickém převratu v Uhrách. Jelikož stále ještě byl uherským králem, přijímal maďarské uprchlíky a konzultoval s nimi situaci a možnosti svého návratu do země.

V září 1919 byl bolševický režim v Maďarsku poražen a parlament rozhodl, že země zůstane královstvím, v jehož čele bude po určitou dobu stát říšský správce, jímž se s Karlovou pomocí stal bývalý rakousko-uherský admirál Miklós Horthy. Že Karel nadále zůstává panovníkem, pokládali všichni za samozřejmé. V roce 1921 tajně odjel ze Švýcarska do maďarského města Szombathely, kde se shromáždili jeho věrní. Odtud pokračoval do Budapešti, aby moc od Horthyho převzal. Správce byl z neohlášeného příjezdu překvapen, a král brzy pochopil, že Horthymu jde pouze o jeho vlastní moc a nikoliv o bezpečnost maďarského státu a národa. Řekl mu, že mu dává tři týdny, a pokud mu moc nepředá, vrátí se v čele vojenských jednotek a moc převezme sám. Horthyho zdáním panovník blafoval a žádnou vojenskou sílu k dispozici neměl. Jak se ale později ukázalo, podpora Karlovi nechyběla.

Druhý pokus Karel uskutečnil na podzim 1921. V pronajatém letadle se vydal do Maďarska, kde na zámku Dénesfa získaly plány na tažení proti hlavnímu městu Budapešti konkrétní podobu. Zcela k dispozici se Karlovi dal pluk majora Gyuly Osztenburga ze Šoproně. Cesta se změnila v triumfální tažení, na železničních stanicích čekaly vojenské jednotky, které svému králi vzdávaly čest. Horthy vydal rozkaz, aby železničáři demontovali koleje, nikdo však neuposlechl. Vlak Dojel až na budapešťské předměstí Budaors. Přestože dosud vše vypadalo tak nadějně, tady vše skončilo naprostým krachem.

Karel se Zitou se museli pod dohledem dohodových důstojníků odebrat do internace v opatství Tihány na břehu Blatenského jezera. A pak je čekala dlouhá cesta, jejímž cílem byl ostrov Madeira v Atlantickém oceánu. Sem dorazili 19. listopadu 1921. Uplynulo pak jen několik měsíců, když vypukla epidemie španělské chřipky, jež se císaři stala osudnou. Karel Habsburský zemřel 1. dubna 1922 ve věku 35 let a zanechal po sobě mladou vdovu se sedmi malými dětmi, narození osmého se očekávalo.

Odkazy