Pivní putování

Rozhovor s režisérem Petrem Krejčím

Pane režisére, na Pivním putování jste pracovali čtyři roky, je to běžná doba pro práci na dvanáctidílném dokumentárním seriálu?

To se obávám, že vůbec. Jsou dokumentární cykly, kde se jeden díl natáčí pouhý jeden nebo dva natáčecí dny. Takto rychle pracovat nechci, protože to je logicky na úkor kvality. Obrazové i obsahové. My jsme si na každý díl vyhradili natáčecích dní 12, takže když to vynásobíte počtem dílů, dostanete se skoro ku 170 natáčecím dnům.

Tak dlouho nevznikají ani leckteré hrané projekty, proč jste potřebovali tolik času?

Protože to chceme dělat poctivě. A proto, že jsme chtěli zachytit celou republiku ve všech ročních dobách – i když je seriál o pivu, tak tím hlavním v něm je naše historie, města, krajina. Ale taky jsme měli pauzu kvůli Matějově klíšťové encefalitidě, tu a tam ze zdravotních a jiných důvodů vypadávali na čas i ostatní členové štábu nebo výtvarník, pak zase bylo málo animátorů. Navíc si těžko natáčení v pivovarech domluvíte souběžně na jeden dva dny, protože v každém probíhá trochu jiná fáze výroby piva a všichni chtějí mít svůj pivovar natočený v tom nejlepším světle, když je uklizený, kolem všechno kvete a je zalitý sluncem. Takže s některými pivovary jsme se na natáčení domlouvali třeba i déle než rok. Jinde to naopak byla otázka jednoho telefonátu a den na to už jsme u nich natáčeli.

Máte za sebou mimořádný úspěch dvou sérií Krajinou domova, které kritika srovnává třeba s BBC nebo National Geographic. Ale co Vás zaujalo na pivu, že jste místo osvědčené krajiny začal točit pivovary?

Pan doktor Susa. Pro mě je to setkání velkým darem, lidským i profesním. Lidským proto, že jsme si s panem doktorem myslím kápli do noty, slyšíme na sebe navzájem a snad můžu říct, že jsme si vypěstovali srdečný přátelský vztah. I přes to, že jsme vlastně každý o dost jiný, a přes to, že ty čtyři roky práce byly někdy hodně náročné – fyzicky, psychicky, produkčně. Bez velké míry tolerance, vzájemného respektu a trpělivosti by to nešlo. A bez důvěry už vůbec ne. Pan doktor musí mít všechno punktlich uspořádané, jasně daný denní program, někdy mám pocit, že si organizuje a plánuje každou minutu svého času. Taky bych to rád uměl. Neustálé změny, které jsou při natáčení běžné, jej myslím hodně štvaly, těžko se mu vysvětluje, proč všechno kolem natáčení tak trvá. Můj přístup k tvorbě je spíš punkový, intuitivní, někdy přiznávám trochu chaotický, ale to je součástí záměru – rád nechávám prostor náhodě, kouzlu nechtěného, nechávám se inspirovat momentální situací a daným prostředím, se kterými pak improvizovaně pracuji. Výsledek je mnohem civilnější, přirozenější, než když si všechno do puntíku naplánujete dopředu a pak se snažíte do této představy vměstnat. Byla pro mě velká výzva zkusit natočit něco, co jsem sám nenapsal, i když jsem panu doktorovi do scénářů někdy celkem drze zasahoval, škrtal, připisoval… a on to pokaždé pokorně přijal. Doufám, že ne jen proto, že je tak slušný, ale že v tom viděl určitý přínos. Jeho důvěry si moc vážím.

Jaký hlavní rozdíl je mezi natáčením filmů o přírodě a o pivu?

Všechno je jinak. Jiná práce s textem, jiná práce se světlem, řeší se zvuk, účinkující… a hlavně v krajině, kamkoli přijedete, vždycky najdete krásný záběr, motiv. Kdežto u pivovarů jej musíte hledat dlouho, a někdy skoro marně. Málo který pivovar je dnes opravdu pěkný, a když je, tak je zpravidla historický a už je v něm něco úplně jiného. Často to jsou shluky několika budov všelijakých proporcí, vznikající v různých dobách, kompozičně pro kameru naprosto nepoužitelné. Natočit skálu nebo kytku tak, aby to bylo pěkné, to není žádný problém, protože natáčíte něco, co už pěkné je samo o sobě. Ale zachytit ošklivou budovu tak, aby se na to dalo dívat, to je oříšek. Ale naštěstí i ty ošklivé pivovary mají svého genia loci, i když je někdy trochu bizarní, takže jsme se snažili vyjádřit spíš ten, než pivovarskou architekturu.

Nebyl to šok, přemístit se s kamerou z lůna přírody do těch nevzhledných pivovarů?

No musím přiznat, že jsme z toho ze začátku byli celkem rozpačití. Z rozkvetlých luk a lesů jsme se najednou ocitli v pivovarech, kde je v některých provozech takový hluk, že si musíte vzít špunty do uší. Přebíhal jsem od jednoho kameramana ke druhému a křičel jim pokyny do uší – vysílačky byly nepoužitelné. Ve varnách je nesnesitelné vedro, ve sklepech a na spilkách zase strašná zima. Musíte také dodržovat velmi přísná bezpečnostní pravidla, takže nás přezouvali do pracovní obuvi, museli jsme mít ochranné brýle, reflexní vesty, chodit jen po vyznačených cestách atd. Postupně jsme si zvykli a i díky štědrosti většiny pivovarů, které nás vždy srdečně přivítali a pohostili, to byla vlastně strašně milá práce.

Nevybavím si, že by v některém českém dokumentu byly takovým způsobem využity animace, i když ve světě je to jeden z posledních trendů současného dokumentárního filmu. Proč jste se pro animace rozhodl?

Animacemi jsme vyřešili problém, jak obrazově vyjádřit tolik historek a příběhů z různých dob, aby se divák nedíval jen na mluvící hlavy. Animace navíc fungují jako nositel nadhledu, nadsázky, která je při vyprávění o pivu myslím naprosto zásadní. Navíc pan doktor má specifický smysl pro humor, kdy na něm kolikrát nemáte šanci poznat, že se humoru právě dopouští. Animace divákovi napovídají, že je to celé třeba brát s nadhledem. Výtvarník František Žáček a jeho spolupracovníci odvedli obrovský kus úžasné práce, i když se to rodilo s docela velkými bolestmi, což je ale vzhledem k objemu té práce pochopitelné.

Ty animace tvoří minimálně čtvrtinu každého dílu, takže dohromady to představuje více než hodinový animovaný film. Po natáčení v divoké přírodě a práci s účinkujícími je to už třetí formát, do kterého jste se v televizi pustil. To je na jednoho režiséra dost široký záběr.

To mi vůbec tak nepřijde. Navíc já nejsem v případě Piva jediným režisérem. Přizval jsem k režijní spolupráci střihače a kameramana Viléma Šraila. Měl volnou ruku hlavně ve střihu. Vždy mám střih pečlivě připravený dopředu, záběr za záběrem, s detailními poznámkami k postprodukci každého z nich, ale u Pivního putování jsem naopak chtěl, aby se v jeho formátu odrazilo i něco jiného, než jen můj pohled. Vilém s panem doktorem mají spolu moc hezký přátelský vztah, a ta vzájemná laskavost je ve výsledku nenápadně v některých momentech – hlavně díky střihu – přítomna.

S animacemi je to podobné. S Františkem jsme na gymnáziu seděli v jedné lavici, a i když jsme dlouhá léta nebyli v pravidelném kontaktu a dnes jsme úplně jinde, tak ta jeho tvůrčí invence, kterou si z té střední pamatuju, mi stála za risk svěřit mu práci na Pivním putování. On je jako pravý výtvarník trochu roztržitý, chvíli trvalo, než jsme sladili noty a začalo to fungovat. Na začátku jsem mluvil o voze, a on namaloval kozu. Veškerou časovou rezervu, jakou jsem pro projekt vydobyl, jsme ztratili právě na animacích, a ještě jsme k tomu nabrali několik měsíců zpoždění. Bylo to náročné na moje nervy producenta, ale na druhou stranu jsem ani na chvíli nezapochyboval, že František nakonec odvede poctivou práci. Měl skoro úplnou tvůrčí svobodu a vnesl do projektu kus sám sebe. Pracoval výsostně samostatně, sám obstarával potřebnou dokumentaci a je vlastně dalším scenáristou – animovaných etud.

Kdo přišel s nápadem utvořit tak svéráznou moderátorskou dvojici Zdeněk Susa – Matěj Ruppert?

Je to poměrně dlouhá historie, než jsem se definitivně rozhodl Pivní putování natočit, a jedním z těch střípků, které k tomu přispěly, byl právě nápad oslovit Matěje Rupperta. Jeli jsme se štábem Plzní, kde jsme natáčeli zkušební materiál pro teaser, a tam poprvé mi za volantem auta došlo, že přede mnou stojí rozhodnutí, zda to skutečně budu dělat nebo to s díky odmítnu. Uvědomil jsem si, že vlastně nemáme parťáka k panu doktorovi Susovi, a jen co jsem nad tím začal přemýšlet, blesklo mi hlavou: Matěj Ruppert. Bylo to úplně spontánní rozhodnutí, pocitové. Ještě ten stejný den jsem Matějovi zavolal a během chvilky jsme se domluvili na natáčení hned pár dní na to.

Znali jste se u z dřívějška?

Ne, neznali, poprvé jsme se viděli až právě na tom natáčení, v jednom slavném pražském hostinci. Ten den jsme obrazili tři nebo čtyři další pražské hospody, ale to bylo ještě víc než rok před tím, než se reálně začalo natáčet.

Jaká s ním byla spolupráce, jaký je ?

Matěj je svou bezprostředností a takovou mile drzou poťouchlostí tak okouzlující, že ho prostě musíte mít rádi. Strašně rád sleduju, jak na něj reagují lidi, když někam přijdeme. To jsou výhradně jen pozitivní, srdečné reakce, od malých dětí, přes puberťáky, maminky, tatínky, až ke starým babkám – všichni se úplně rozsvítí, když ho potkají. Matěj je otevřený, přímý chlap, snadno se s ním komunikuje.

Čím si tu jeho oblíbenost vysvětlujete?

Tak jednak v sobě má něco lidového, co mají vlastně všichni rádi, ale taky už přece něco dokázal, takže má u lidí i respekt. Vezměte si, že on je zpěvák, ale přitom Monkey Business v rádiích prakticky neslyšíte. Není to žádný lehký popík, ale na druhou stranu ani Martinů, vlastně úplně nechápu, proč je rádia víc nehrají. Přitom si už strašně dlouho, snad dvacet let, jedou na velké vlně popularity. Matěj je jedním z nejlepších zpěváků v jedné z nejlepších kapel, a ta vlna přízně od lidí je vypiplaná od píky – hlavně koncerty, živou šou, jejich smyslem pro humor, nadhledem, videoklipy, prezentací kapely… Podle mě to lidi vnímají a oceňují. Navíc Matěj je, i přes tu svoji přirozenou lidovost, nesmírně chytrý, má přehled, můžete se s ním bavit prakticky o čemkoli, a vždycky to má hlavu a patu.

Pivní putování je hotové, na čem dalším pracujete nebo se chystáte pracovat?

Souběžně s Pivním putováním jsme natočili seriál o českém a moravském baroku, Barokní srdce Evropy. O prázdninách jsme jej dokončili. Natáčíme třetí a poslední sérii Krajinou domova a s panem doktorem bychom rádi zrealizovali ještě další společný projekt. Nápadů mám víc, škoda, že ne času.

Jak byste pozval diváky ke sledování Pivního putování? Co byste chtěl Pivním putováním divákům předat?

Natáčeli jsme to tak, aby celý seriál působil uvolněně, pohodově, vlídně, laskavě a srdečně – tak jak působí pan doktor Susa, když se s ním setkáte. Proto nečekejte žádné rychlé střihy a překotné vyprávění plné poučování, ale tak trochu ostrůvek starých časů.