Rozhovor s Reném Levínským, autorem divadelní předlohy a spoluscenáristou
Psal jste původní divadelní hru vyloženě pro konkrétní soubor?
Původně mě požádal o nějakou hru Jan Antonín Pitínský, napsal jsem tuto, a nakonec to dopadlo jinak, domluvili jsme s Andrejem Krobem spolupráci Nejhodnějších medvídků a Divadla na tahu.
Téma vám bylo v té době nějak blízké, nebo proč jste zvolil prostředí nádraží?
V podstatě šlo o náhodu, chtěl jsem prostě napsat hru o ohraničené komunitě. Původně jsem měl na mysli akvarijní rybičky, tak jsem je dlouho pozoroval, ale ony nic neříkaly. Pak jsem četl Gottfrieda Benna, on má pořád všechno modré, i vazby knih, tak asi jak sem byl tou modrou barvou nasáklý, k tomu ta modrá voda z akvária, na kterou jsem se dlouhé hodiny díval, tak asi proto. Že jsou modří.
A co jste říkal tomu, když jste poprvé slyšel, že by z toho měl vzniknout film?
Že ti lidé, co to chtějí dělat, tomu nerozumí. Ta hra je možná na první pohled filmová, ale je to jen zdání, které klame.
Spolupracoval jste na filmovém scénáři?
Scénář jsme psali asi tři roky. Pavel Göbl a Roman Švejda viděli přímo premiéru původního amatérského představení a hned se mi ozvali, že to chtějí natočit a přijeli za mnou do Freiburgu. Vzniklo několik verzí scénáře. Oni vždycky něco změnili, já něco změnil, a pak jsme společně nějakým způsobem konvergovali k jakémusi výsledku.
Máte nějaký specifický vztah k vlakům a k nádraží?
Režijní jízdenku jsem měl do svých 26 let, můj otec byl náčelník. Pak jsem ji musel odevzdat, byl jsem na ni příliš starý. Je to minulost.
Vaše hra dala vzniknout novému žánru tzv. „reality play“. Opravdu se jednalo o přesné přepisy rozhovorů, nebo jste je nějak upravoval?
Do textu jsem v podstatě nezasahoval, došlo pouze k pozměnění jmen. Snažil jsem se nastolit etický kodex reality play, který se od té doby už snad stal standardem. Hru by měl z reality vždy downloadovat sběrač neznalý domorodého jazyka (jinak se bohužel nelze vyhnout tzv. ex-ante efektu studu, kdy sběrač nesbírá vyděšen trapností okamžiku), repliky jsem zachovával na sto procent. Do hry se tak sice dostalo několik faktografických omylů, ale já se ptám, mám je snad opravovat? Je snad skutečnost dokonalá?
To ponechme na divákovi. Chyba ve skutečnosti, tzv. reality error, je jistě Vaším velkým tématem. Já se Vás ale chtěla spíše zeptat, v čem vidíte přednost divadla a v čem filmu?
Prostý transport reality na jeviště působí svěže, ve filmu je to cosi tisíckrát viděného. V divadle, které působí imaginativně, můžete být libovolně krutě pravdiví, chcete-li vyprávět příběh jakoby reálnou řečí filmovou, musíte lhát a lhát. I my jsme tedy při práci na scénáři dolhávali něco, co jsme na vlastní oči neviděli, něco čemu tak úplně nevěříme, bylo to obyčejně nechutné. A to vše jen proto, abychom vyvolali jakési zdání pravdivosti, což se nám myslím podařilo. Ovšem za cenu ztráty osobní integrity.
Účastnil jste se natáčení?
Byl jsem v Žatci čtyři dny. Bydlel jsem v nádražní ubytovně a stravoval se výhradně v nádražní restauraci. Vzpomínám na to s láskou.
Chtěl jste některé věci ovlivňovat např. herecké obsazení apod.?
Chtěl jsem ovlivňovat všechno. Díky tomu, že jsem učitel, dokáži poučit každého, poradit každému, v libovolné situaci. O to jsem se snažil i při vzniku tohoto filmu.