Vaší rodnou řečí je maďarština, v divadle hrajete slovensky, ale ve filmu jste mluvil už i česky a anglicky – je to pro vás trápení nebo máte na jazyky talent?
Moje angličtinářka říká, že jistě nějaký talent mám. A snad mě jen tak nechlácholí, abych jí s tím jazykovým studiem nesekl. Je pravda, že nemívám problém s výslovností a taky intonaci cizí řeči chytám celkem lehce – horší je to se slovní zásobou. Moje čeština a angličtina přesto nejsou vždycky tak dokonalé, aby mě ve filmech občas nedabovali – to je třeba případ české pohádky Čert ví proč, kde jsem hrál Lucifera. Ale nezlobím se proto: král pekel se slovenským přízvukem, to by asi vypadalo kuriózně.
Naučil jste se při natáčení Slunečního státu něco ostravsky?
Bohužel ne. Ale jako člen Radošinského naivného divadla mluvím docela slušně po radošínsky!
Líbilo se vám natáčení v Ostravě?
No líbilo, děkuju za optání, koupil jsem si tam svetr…. Ale vážně: při natáčení jsem měl jeden den volný, čehož jsem využil a Ostravu si aspoň trochu prošel. A je to zajímavé město. Narazil jsem třeba na spoustu upravených míst a parků – černé srdce republiky dostává nové, zelené plíce. Stodolní ulice, kde jsme se štábem bydleli a v jejíž blízkosti jsme často i točili, je posetá množstvím barů a diskoték – je prostě jasné, že lidé jsou zvyklí žít i mimo svoje domovy, rádi se scházejí a baví. U Ostravy si uvědomíte, že krásu a tvář města nedělají jenom hlavní třídy a monumenty. Měl jsem z ní dobrý pocit.
Ve filmu hrajete menší, ale důležitou roli Emila – co je to podle vás za člověka?
Emil je slušný kluk, který na svou dobráckou povahu po zásluze doplatí. Protože on by se chtěl zavděčit úplně všem – své partnerce, jejímu staronovému frajerovi, nadbíhá dokonce i psíkovi své milované, kterému tajně vaří zakázané pochoutky. Pro něj osobně z toho ale nic dobrého nekouká. Emil je politováníhodná figura, která si své neštěstí si zhusta způsobí sama – jak tomu ostatně bývá nejen v jeho případě.
Emil je zoufalý, protože od něj nečekaně odejde jeho přítelkyně. Vy sám jste v životě byl spíš tím opouštěným nebo tím, kdo svým známostem dává sám aktivně sbohem?
Když bych to měl spočítat, je to 3:4. Třikrát jsem to skončil já, čtyřikrát moje protějšky. Moje milostné skóre je tedy zatím skoro vyrovnané.
Jedním z klíčových témat Slunečního státu je nezaměstnanost: míváte vy sám strach o práci?
Mám ho neustále. Moje stálé angažmá a slušně zaplněný diář na tom nic nemění. Někdo o mě dokonce napsal, že jsem společně s Mariánem Labudou nejobsazovanějším slovenským filmovým hercem. K tomu je ale třeba dodat, že se na Slovensku prakticky nic netočí - takže to není až tak těžké. Už jako student herectví jsem se ve svém oboru snažil všemožně zlepšovat – už proto abych jednou neskončil bez nabídek a bez práce. Chodil jsem třeba na všemožné castingy, zapisoval se na kurzy herectví, tance pohybu i zpěvu. Spousta mých kolegů to takhle necítí, jsou spokojení s tím, co už umějí a vědí – a není to vždycky tak málo. Mě by ale pocit, že se sám nikam vědomě neposouvám, určitě deprimoval. Proto se třeba snažím vždycky přečíst nějakou literaturu o hře, autorovi nebo roli, kterou právě rodím.
Rodíte?
Vlastně robím – ale i rodím je správně, někdy je to opravdu porod. Proto mě vždycky překvapí, když mi režiséři svěří takovou roli, kterou jsem už v životě hrál – v jiné době nebo podobě. Jako je třeba Emil ve Slunečním státě nebo vojáček v Krajince, které mi nabídl právě Martin Šulík.
Emila není v příběhu tou největší rolí – je něco, na co si v takové úloze musíte dát obzvlášť pozor?
No snad aby na mě lidi nezapomněli, až půjdou z kina, aby se jim dojem z téhle figury okamžitě nevykouřil z hlavy! Protože co po hercích zůstane? Záznamy divadelních představení, které dneska už skoro nikdo netočí? Jenom pár filmových záběrů, tak to zkrátka je.