Havířov: Uhelná horečka nového režimu

Havířov vyrostl živelně, na polích a svazích mezi vesnicemi Šenovem, Šumbarkem a Bludovicemi, v důsledku mohutného přílivu lidí ze všech koutů a společenských vrstev, který vyvolali komunisté s jediným cílem – aby zajistili dostatek pracovní síly pro doly a hutě. Režim město opakovaně glorifikoval, považoval ho za velký úspěch a chloubu socialismu. Vždy se k němu přidávalo přízvisko nejmladší, neboť vše mladé bylo v rétorice komunistické strany pokrokové, bez negativní vazby na minulost. Havířov byl opravdu nejmladší, z pohledu historického, z hlediska nejnižšího věkového průměru jeho obyvatel i pro nerozvážnost či lehkomyslnost, s jakou byl budován.

Havířov z dokumentu „Černé zlato“

Havířov z dokumentu „Černé zlato“

Více v dokumentu Černé zlato

Tady lidé nebydlí, tady se sídlí

Bezprostředně po 2. světové válce došlo ke znárodnění drtivé většiny těžkého průmyslu, včetně hutí a dolů na severu Moravy a ve Slezsku. Zestátněný průmysl dostal za úkol zásobovat celou republiku uhlím a ocelí, za situace, kdy byly vystěhovány miliony Němců, což znamenalo nejen obrovský úbytek pracovní síly, ale též důležitých odborných znalostí. Ostravsko tak začalo trpět nedostatkem pracovníků ve všech oborech. Vzhledem k tomu, že po válce panoval v celé republice zoufalý nedostatek bytů, padlo strategické rozhodnutí začít tyto chybějící byty stavět na Ostravsku. A mělo jich být hodně, aby lidé začali toužit po životě právě tam. Umístění nových bytových domů se volilo nahodile, přičemž nejdůležitějším kritériem bylo, aby se pod nimi nenacházelo poddolované území nebo další zásoby uhlí. Jedno z takových sídlišť vyrostlo v rámci plánované státní dvouletky i v katastru vesnice Šumbark, jihovýchodně od centra celého regionu Ostravy. Jelikož tyto domy ještě stavěly soukromé firmy podle norem a standardů první republiky, byty se mohly chlubit prostorností a lokálním ústředním topením.

Změna režimu v roce 1948 ještě zintenzivnila požadavky na produkci oceli a uhlí, dvou základních stavebních komodit socialismu. Na Ostravsko se tak dobrovolně za vysokým výdělkem a vlastním bydlením hrnuli noví zaměstnanci a brigádníci z celé republiky, často i z ciziny. Kromě nich byly do ocelového srdce republiky odesíláni na umístěnku také absolventi, inteligence i úředníci z továren. Pro ty všechny se muselo najít „místo k přespání“. Původně projektované domy s vícepokojovými byty byly totiž zredukovány na noclehárny. Pro ty, kteří se zde ocitli nedobrovolně, kolonie a ubytovny stačily, řádní budovatelé ale očekávali něco lepšího. Chtěli sídliště s byty, byť by měly být o rozměrech mnohem skromnějších, než bylo zvykem ještě před pár lety. Jenže rychlosti, jakou se do regionu sbíhali lidé, výstavba nestačila. Sídliště se tak stavěla bez řádně připravených projektů a vytipovaných lokalit. Navíc podle sovětského vzoru, tedy bez jakýchkoli čtvrtí s rodinnými domky nebo s daleko menší obytnou plochou. Stanoven byl také jednotný architektonický ráz nové výstavby, později pojmenovaný Sorela, opět importovaný ze Sovětského svazu. Oživila ho ale antika a paradoxně, zde na severní Moravě a ve Slezsku, i prvky jihočeské renesance.

Nová sídliště zprvu připomínala dnešní satelity. Celkový urbanistický rozvoj oblasti se začal řešit až na začátku padesátých let. Ale ani tehdy se ještě neuvažovalo o vzniku nového města, stále se jen chystala nová sídliště, která se měla stát součástí měst a vesnic stávajících. Charakteristickým znakem té doby byl nedostatek služeb pro nové obyvatele. Například počet obyvatel Šumbarku se za pár let zvedl z necelých dvou tisíc na více než deset tisíc, na což nebyla připravená ani infrastruktura, ani samotné úřady obce. K tomu bylo navíc třeba připočíst i další tisíce dobrovolných i nedobrovolných brigádníků na nejrůznějších ubytovnách a v provizorních koloniích. Nelze se tedy divit, že v létě roku 1954 vyzval národní výbor Šumbark krajské úřady, aby bylo z nedalekých sídlišť vytvořeno zcela nové město. Krajský národní výbor jeho zrod odsouhlasil 28. ledna 1955, a to k 4. prosinci 1955, plus k němu přidružil i původní obce Šumbark a Dolní Bludovice. Výbor také v následujících měsících vyhlásil veřejnou honorovanou soutěž o název. Návrhů přišlo z celé republiky celkem 2 350. V hlasování zvítězil Šachtín před Havířovem a Cingrovem. Samotní občané preferovali Bezručov. Zdálo se tedy, že je rozhodnuto, ale ministerstvo vnitra do výběru zasáhlo a stanovilo nové pořadí. Díky tomu přibyl na mapě Československa Havířov.

Kde domov můj? Bláto čvachtá po holinách

Havířov tedy administrativně vznikl až na konci roku 1955, nicméně již několik let předtím žilo v jeho budoucím katastru více než deset tisíc lidí, a to v nelehkých podmínkách. Všechny byty byly například oficiálně napojeny na veřejný vodovod z říčky Morávky. Ta ale za sucha neměla dostatek vody, při deštích byla zase kalná. Často tak obyvatelé sídlišť vyráželi s kbelíky do okolních lesů k přírodním pramenům, u kterých se nezřídka dokonce stály fronty. Život komplikoval i nedostatek obchodů a restaurací, který trval až do šedesátých let. Většina prodejen se navíc nacházela pouze v centru města, což znamenalo problém pro obyvatele z krajních částí Havířova. V padesátých letech se ale za veškerými nákupy muselo stejně jezdit do Ostravy, což znamenalo každodenní přesuny desítek tisíc lidí, kteří museli jezdit přecpanými autobusy jen na několika linkách. Ty zprvu nezajížděly až do města, ale jen na jeho okraj. Vydobytí více spojů na ostravském ČSAD, plus slevy na zpáteční cestu, to byl jeden z mála pokroků, které se nové samosprávě podařily. Po náročné cestě ovšem nakupující nezřídka narazili na prázdné či poloprázdné obchody, takže mnoho šťastných majitelů nových bytů sice mělo střechu nad hlavou, ale žádný nábytek. Snad tehdy vznikla písnička o tom, že kdo má židli, ten bydlí.

Podobně tomu bylo například se školami, školkami, zdravotními středisky, sportovišti nebo místy pro konání kulturních akcí. Fungovalo jen kino Radost. Jako kulturní dům dlouho sloužilo původní provizorní dřevěné středisko firmy stavějící sídliště. Nový kulturní dům Havířov získal, stejně jako další provozovny služeb, až v šedesátých letech. Nemocnice otevřela své brány dokonce až roku 1969, kdy měl Havířov již 80 tisíc obyvatel. Počet a kapacita všech prostor pro služby byly navíc plánované podle sovětských norem přepočítaných na tamní průměrné město, což ale vůbec neodpovídalo aktuálním potřebám města v Československu, ve kterém navíc žili v drtivé převaze mladí lidé se spoustou malých dětí. Tím pádem se například ve školách učilo nejen na dvě, ale často i na tři směny. Samostatnou kapitolu pak představovaly komunikace. Na venkově vás nepřekvapí, když se potkáte s nezpevněným chodníkem, ve městě už je to horší. Místní proto Havířovu dlouhá léta přezdívali Blátov nebo Blátocapy. Vinou několikaleté absence vozovek a chodníků byli jeho obyvatelé lehce rozpoznatelní, a to podle neustále zablácených bot. Co naproti tomu rozpoznatelné nebylo, byly názvy ulic, jejich určení podle pojmenování totiž neexistovalo. Označení nesly jen jednotlivé domy a vchody.

Místní tak žili na permanentním staveništi, které pro ně zpočátku nemohlo a ani nepředstavovalo domov. Vždyť se sestěhovali skutečně ze všech možných koutů republiky (v některých případech i zpoza hranic, neboť 10 % obyvatel mělo národnost slovenskou, 8 % polskou, potkat se dalo Maďary, Bulhary i Němce), měli různé kořeny, kulturní a sociální zázemí (v koupelnách občas někdo choval králíky, na dvorech a v parcích kolem sídlištních bloků se daly potkat chlívky a výběhy pro slepice). Vztah k městu a okolí se rodil postupně a ani nyní, po několika desítkách let není zdaleka plně dotvořen. Zkušenost z jiných míst napovídá, že se kořeny lidí zapouští i několik generací. Přes všechny tyto obrovské handicapy se ale Havířov stal jedním z největších měst tehdejšího Československa s přibližně 90 tisíci obyvateli, který v době vzniku předběhl a možná i přeskočil sám sebe.