Fakta

Po únoru 1948 zažívali českoslovenští horníci (černo)zlaté období. Stát kladl důraz na těžký průmysl, ten polykal tuny uhlí, a důlní těžba tak představovala jednu z hlavních priorit. Havíře proto režim protežoval, měli vyšší průměrnou mzdu, často nemuseli na vojnu a snáze se dostali k vlastnímu bydlení, rekreacím nebo k nedostatkovému zboží. Dokonce je nikdo nepopotahoval, když zdravili místo „Čest práci!“ slovy „Zdař Bůh!“. Komunistický režim je potřeboval, a tak razil slogan: „Já jsem horník, kdo je víc?!“ Byla to šlechta, paradoxně. O negativech hornického povolání, jako je těžká dřina, podlomené zdraví a trvalá hrozba zranění či smrti v důsledku otravy jedovatými plyny, průvalu podzemní vody nebo vzniku závalu se nemluvilo. Hornický život tak tvořily (proti)klady – drsná práce pod zemí a luxusní život na povrchu.

Hornické fárání z dokumentu „Černé zlato“

Hornické fárání z dokumentu „Černé zlato“

Více v dokumentu Černé zlato

V padesátých a na začátku šedesátých let 20. století se mohutně razily chodby i heslo: „Uhlí, uhlí, potřebujeme více uhlí. A za každou cenu!“, pročež se zaváděla elektrifikace a mechanizace (třeba gumové dopravní pásy, aniž by se příliš řešila otázka bezpečnosti a aniž by na vše dohlíželi odborníci způsobilí k řízení šachty). Navíc bylo Československo nuceno po vzoru Sovětského svazu přistoupit na zavádění zkráceného pětidenního pracovního týdne, za jehož prosazováním stál samotný Nikita Chruščov. Zatímco Stalin cílil na válečné vyzbrojování, Chruščov se zaměřil na strategii soutěžení a jeho hlavní prioritou se stalo zvyšování životní úrovně, mimo jiné i snížením počtu odpracovaných hodin. Jeden pracovní den nicméně na Dukle představoval přísun asi 3 tisíců tun vyfáraného uhlí, o které se přijít nesmělo. A tak se zpevňovaly normy. Tlak na horníky byl obrovský.

Lánský nábor z dokumentu „Příběhy 20. století“

Lánský nábor z dokumentu „Příběhy 20. století“

Na těžní věže byly nainstalovány pěticípé hvězdy osázené červenými žárovkami. Tyto rudé „práskačky“ pak vytrubovaly každý večer do dalekého okolí, kdo plní a kdo neplní těžební plán. Tam, kde se neplnilo, zůstávaly těžní věže tmavé a havíři to glosovali různě. Nejznámějším úslovím se stalo: „Na Hlubině hvězda svítí, na Zárubku tma jak v řiti“, nebo naopak, podle toho, jak se které šachtě dařilo. Dukla většinou svítila a stala se synonymem pro pořádek. Nikdy se tam nepovalovaly zbytečné věci nebo materiál, chodby byly široké, udržované a bez prachu, který by hrozil výbuchem. Havíři z jednotlivých úseků si pomáhali, když jedni měli narubáno víc, druhým přihodili, aby se to vyrovnalo. Důl Dukla byl zkrátka chloubou socialismu. Jestliže se rozhodlo o zavádění nových postupů, začínalo se s nimi většinou tam, stejně jako se zaváděním nepracovních sobot.

Mapa

V pátek 7. července roku 1961 byl v Havířově, příkladném městě, pěkný slunečný den a horníci měli před souvislým dvoudenním volnem. V 11. sloji vrcholila intenzivní příprava spuštění těžby, pracovníci již o den dříve dokončili větrní spojení. Chyběla ale regulace větrání alespoň dvojicí větrních dveří. Pásové dopravníky byly nachystané ke zprovoznění, zbývalo jen zapojit některé prvky automatického ovládání, zabezpečit je centrálním systémem a rozmístit hasební prostředky. Ranní směna to nestihla a vyfárala. Nahradila ji odpolední, která ale pokračovala v práci jinde.

Asi o půl čtvrté odpoledne zaznamenali havíři na druhém patře (překop 2V) zápach po pálící se pryži. Příčinu se vydal zkoumat revírník, ale nezvolil správný postup. Když nic podezřelého nezjistil, dál nepátral a dispečer hlášení „smradů“ bagatelizoval. Plané odvolání horníků z dolu mohlo znamenat nesplnění limitu a vyhazov v lepším případě, státní policií přišitou sabotáž v horším. Záchranáři tak byli povoláni až po páté hodině, kdy dispečer obdržel z druhého patra zprávu už ne o zápachu, ale rovnou o výskytu kouřů. Stejné hlášení přišlo i z 11. sloje (1124/IIU1), která dostala příkaz k evakuaci. První záchranářské čety dorazily k šachtě zhruba za čtvrthodinu. Současně se dispečinku ozvali i havíři, kteří zaregistrovali kouře na 8. sloji (překop 3V). Až do tohoto okamžiku nikoho nenapadlo, že by i tato část dolu mohla být ohrožena. Nově dokončené větrné spojení 11. sloje na mapě zakresleno nebylo a dispečer o něm nevěděl, stejně jako další pracovníci technického dozoru. Horníci 8. sloje obdrželi z dispečinku nařízení opustit pracoviště. Mnozí si hrozící nebezpečí neuvědomovali, takže ještě pečlivě ukládali použité nářadí. Jak říkával ředitel podniku: „Na Dukle se přeci nemůže nic stát!“. Před šestou hodinou se 8. sloj ozvala naposledy.

3D modelPokus o prostorový model části dolu Dukla

Postup záchranářů zbrzdili v první etapě narážeči, kteří museli nejprve vytěžit plné vozy vyfárané z dolu. Na požadavek záchranářů reagovali až po důrazném příkazu z dispečinku, o závažnosti nehody nevěděli. Dvě záchranářské čety následně zamířili na pomoc ohroženým horníkům v 11. sloji. Jedna zůstala v pohotovosti, druhá se vydala za husté kouře. Vysoká teplota a nedostatečná viditelnost ale jejich další pochod znemožnila. Odebrali tedy alespoň vzorky. Obsah kyslíku činil pouhých 0,8 %. Záložní četa se vydala zhruba o půl sedmé do 8. sloje, jenže při zahájení průzkumu ztratil jeden z četařů vědomí, a tak se museli všichni vrátit. Záchranáři byli značně vyčerpaní, už od středy totiž zasahovali při aktivním hašení požáru stodvacetimetrové chodby na Dole 1. Máj a skončili teprve ráno.

Současně s prvními četami fáraly na třetí patro i další, aby odhalily zdroj ohně a zlikvidovaly ho. Úkol se jim podařilo splnit jen z části. K požáru dorazily, ale uhasit ho nemohly, místo vody vyfukovala z potrubí jen pára. Voda byla totiž na třetí patro přiváděna místy, kde oheň vznikl. Mezitím fárali do dolu záchranáři z okolních závodů. V 8. sloji ale našli už jen na různých místech ležící bezvládná těla. Mnozí měli na obličejích nasazené masky. V té době ještě fárající horníci nefasovali kyslíkové sebezáchranné přístroje, ale dostávali filtry proti oxidu uhelnatému, jenže ty při nedostatku kyslíku nepomohly. Vyjma pěti havířů zahynuli na útěku všichni z tohoto úseku. Poslední dva z pětice, která z 8. sloje unikla, přijeli přiotrávení po páse.

Až před sedmou hodinou dostali zaměstnanci dolu pokyn vpustit do šachty merkaptan a celé osazenstvo Dukly tak bylo odvoláno. Uniklo 294 havířů ze 402. Před branami závodu se shromáždilo velké množství lidí. Mezitím v dole zuřil požár nebývalých rozměrů a na povrchu panovaly opodstatněné obavy, že by mohlo dojít k výbuchu uhelného prachu nebo metanu, který by ohrozil všechny. Po vyslechnutí hlášení průzkumných čet, že není reálná naděje na záchranu postižených, což dokazovaly vzorky ovzduší, a protože přímá likvidace ohně nebyla možná, doporučila havarijní komise požářiště v širším okruhu neprodleně uzavřít výbuchovzdornými hrázemi. Rozhodnutí zastavit vodu, odříznout přívod vzduchu, vypnout elektřinu a zazdívat, když postrádáte 108 lidí, bylo těžké. Někdo se ještě mohl snažit dýchat vzduch z potrubí, i když nejspíše ne…

Do stavění hrází se pustilo po jedenácté hodině večer asi sedm stovek záchranářů, zaměstnanců dolu a příslušníků ozbrojených složek. Museli do dolu dopravit značné množství materiálu, aby dokázali uzavřít přívod kyslíku. Společně naplnili asi 30 tisíc pytlů pískem. Jejich postup komplikovala malá viditelnost a teploty přesahující 30 °C. „V jedné ruce cihla, ve druhé fangla malty, deset metrů chůze, poslepu vše uložit do hráze a rychle pryč,“ vyprávěl později jeden ze statečných. Všechny koordinovalo jediné velitelské pracoviště, které si drželo přehled o místě nasazení a úkolech pouze díky narychlo koncipovanému systému grafického zobrazení zásahové činnosti. Osvědčený způsob přetrval dodnes. V neděli 9. července přípravy skončily, po 37 hodinách a 20 minutách. K úplnému utěsnění dolu došlo o půl jedné odpoledne.

Ve stejný den Rudé právo otisklo vyjádření KSČ k neštěstí, bez podrobností. Ani později se o katastrofě příliš nemluvilo. Připomínat 108 mrtvých, kteří zemřeli i kvůli chybám a nekompetentnosti některých vedoucích, se nehodilo. O velikosti neštěstí tak svědčily pouze několik dnů vycházející kondolence spřátelených zemí.

Dle tehdy platné vyhlášky měl povinnost informovat pozůstalé ředitel dolu. Vzhledem k počtu obětí to ale nešlo. A tak byly vytvořeny dvojice ze zástupců vedení podniku, které rodiny objížděly. Městem i okolními vesnicemi se nesl pláč a umíráček.

Havíř František Ságl

Havíř František Ságl

Už po dvou dnech od neštěstí, jakmile začaly být analýzy příznivé, se na Dukle těžba znovu rozběhla, s výjimkou 8. sloje. Důl tedy nezaznamenal, co se vytěženého uhlí týče, výraznější ztráty. Jestliže denní plán činil asi 2 800 tun, z 8. sloje chodívalo „jen“ okolo 250, nepředstavovala tedy hlavní dukelský zdroj. Ve čtvrtek 13. července se do oblasti havárie začal napouštět dusík, aby se zlikvidoval obsah kyslíku, bez kterého oheň hořet nemůže.

Následných asanačních prací se denně účastnilo až 200 záchranářů. Situaci jim komplikovaly těžké dýchací přístroje, nutnost zmáhání závalů, teplota přesahující 45 °C a koncentrace CO až 5 %, kdy jediné nadechnutí znamenalo ohrožení života. 18. července našli záchranáři v 11. sloji první oběť. Všechny zemřelé posílali na povrch k soudní pitvě a identifikaci. Pitevní nálezy vesměs konstatovaly, že smrt nastala udušením nebo otravou oxidem uhelnatým. Nikdo na sobě nenesl známky účinku přímého plamene.

Na identifikaci se podílelo více než 20 lidí, kteří odpracovali stovky hodin. Identifikace byla komplikovaná díky zbrklosti pracovníků bezpečnosti, která způsobila ztrátu klíčků od visacích zámků v šatnách. Ty mívali havíři u sebe. Bezpečáci ale všechny visací zámky utrhli, aby mohli pozůstalým vydat šaty postižených. Zámky pak naházeli bez jakékoli dokumentace na jednu hromadu.

4. srpna vyprostili záchranáři poslední oběť, a to z prostoru 8. sloje. Pracovali s nesmírnou obětavostí. Jakmile horníci viděli, že procházejí, dělali jim místo, vzdávali poctu. Po důkladné dezinfekci míst, kde mrtví havíři leželi, byla uzavřená část dolu 20. srpna odvětrána. Rychlé provětrání rozsáhlé oblasti bylo dost riskantní kvůli vypouštění vysokých koncentrací metanu. Pro jistotu tedy došlo k zastavení železniční dopravy a provozu na silnicích v dostatečně velkém okruhu. Asanace následně pokračovala až do prosince 1961. Během zásahu nezemřel žádný záchranář.

Jakmile se mohla 8. sloj otevřít, zavolal si k sobě výrobní náměstek onoho revírníka, kterému se nepodařilo odhalit příčinu zápachu v zárodku požáru a nabídl mu, aby provoz v 8. sloji obnovil. „Co já jsem měl říct? Budu,“ vzpomínal později. A tak se i stalo. Své zemřelé kamarády tam ale „vídal“ dávno potom, co jejich těla ležela v hrobech.

Havíř Ervín Urbanczyk

Havíř Ervín Urbanczyk

Při stanovení příčin havárie a odpovědnosti za ni využil soud 4 znaleckých posudků, 10 dalších odborných stanovisek, minimálně 20 svědeckých výpovědí a přihlédnuto bylo k pitevním protokolům 5 lékařů. Vyšetřování objasnilo, jak vznikl požár, proč se 8. sloj ocitla v ohrožení a proč havárie přerostla v největší katastrofu druhé poloviny 20. století.

Podle předpokladu došlo koncem ranní směny, asi v jednu hodinu odpoledne, ke spuštění pohonu pásového dopravníku v 11. sloji, když kdosi, pravděpodobně nevědomky, zachytil o vypínač. Dopravník se dal do pohybu, aniž to dotyčný procházející kvůli hluku zaznamenal. Důvod spuštění pásového dopravníku ovšem nikdy nebyl jednoznačně prokázán. V odpolední směně, na místě s běžícím dopravníkem se nepracovalo, takže o několik hodin nehlídaném a naprázdno běžícím pásu neměl nikdo ponětí. Po nějaké době se guma zasekla a třením začala hořet. Následně vzplála i okolní dřevěná výztuž. Hlavním předpokladem rozsahu havárie byla příliš členitá větrní síť a propojení, o kterém se nevědělo, a které umožnilo proniknutí zplodin z 11. do 8. sloje. Rozhodující příčinou bylo zanedbání základní povinnosti při provozu pásového dopravníku, podcenění nebezpečí pracovníky, kteří jako první ucítili zápachy a nepátrali důsledně po jejich původu, a laxnost dispečera.

Okresní soud v Karviné vynesl 28. srpna roku 1962 rozsudek nad 9 obžalovanými, mezi nimiž byl ředitel, výrobně-technický náměstek, vedoucí výroby, bezpečnostní technik, dispečer, revírník, vedoucí perspektivního plánování, předák a zámečník. Obžaloba je vinila z porušení osobních povinností v přímé či nepřímé souvislosti s tragickou událostí (povinnosti jim ukládal horní zákon 41/1961 Sb.). Padly dva nepodmíněné rozsudky ve výši 4 a 3,5 roku, šest dalších osob dostalo tresty podmíněné, a to ve výši od devíti měsíců až do dvou let, jeden obviněný byl soudem osvobozen. Čtyři z odsouzených se odvolali, soud však jejich rozsudky potvrdil, v případě čtyřletého nepodmíněného trestu dokonce o jeden rok zpřísnil. Vyčíslená majetková škoda činila 16 milionů korun. Proti tomuto rozhodnutí nebyl žádný další opravný prostředek přípustný. Rozhodnutí bylo vydáno 15. října 1962 a zdůvodnění, včetně rozsudku, čítalo 48 stran.

Havárie urychlila vydání připravovaného územně jednotného bezpečnostního předpisu pro hlubinné dobývání, který vyšel již 15. prosince roku 1961. Aby se zabránilo vzniku podobných požárů, rozpracovala vyšetřovací komise technická a organizační opatření, která dodnes tvoří důležitou součást bezpečnostních předpisů. Mezi tato opatření patřilo např. zavedení nehořlavých pásů nebo požárních vodovodů. Z organizačních opatření vyvstalo jako nejdůležitější zavedení nepřetržitého dozoru u pásů. Chyby v počátcích nehody, nedostatky v dispečerské činnosti a nedostatečná přehlednost tehdejších havarijních plánů vedly ke zřízení automatického havarijního plánu, který se stal později vzorem i v zahraničí. Zlepšila se nedostatečná informovanost horníků o způsobech sebezáchrany, záchranáři posbírali mnoho nových zkušeností a zasloužili se například o zavedení dýchacích přístrojů na čtyři hodiny se sníženou hmotností. Významný pokrok nastal i v rychlosti stanovení koncentrace CO. Poláci tehdy Československu nezištně poskytli potřebné detektory, trubičky se ale podle potřeby vozily zvlášť. Musely se pašovat. Neexistovala žádná dodavatelská smlouva a spotřeba byla veliká. Jeden z techniků proto tyto dálkové detekční trubičky vozil přes hranice tajně a vydával je za část sebezáchranných přístrojů – na ty dovozní smlouva totiž existovala.

Zdroj: 50 let od tragédie na Dole Dukla, Kolektiv autorů, Klub přátel hornického muzea v Ostravě, 2011