19. září 2015

První z našich dvou dnešních příběhů se začal odvíjet v dnes tolik soužené Sýrii. Zavoní dálkami, pečenými klobásami i růžemi. Tahsin Khouder Souli Housein je Kurd ze Sýrie, konkrétně z Aleppa. Do ČSSR přijel v roce 1984 vystudovat ekonomii. „Myslel jsem, že tady budu 5 let a vrátím se domů. Po měsíci jsem podal žádost o návrat. Nevěřil jsem, že to tady zvládnu, no a dnes jsem tu 30 let. Pořád jsem Syřan a Kurd. Mým domovem je ale Česko,“ hodnotí sám sebe Tahsin, který ví, že do Sýrie ani Aleppa se už asi nikdy nevrátí. Jako člen opozice dodnes domů nemůže. „Když jsem přijel do Československa, byl jsem v šoku. První, co mě uzemnilo, byl jazyk. Uměl jsem kurdsky – to jsme se učili doma, arabsky – tak jsme museli mluvit ve škole, persky – tak mluvili mí kamarádi a anglicky, to jsem považoval za důležité. Tady mi ale nikdo nerozuměl a já se měl učit řeč, která mi nedávala smysl. Navíc jsem se ocitl ve velmi studené zemi. Nemyslím jen podnebí, ale i mentalitu. U nás ctíme rodinu a rodiče, kterým ve stáří pomáháme a živíme je. Tady si staří lidé musí na sebe vydělávat sami. Tady si bratr a sestra půjčí peníze, ale ptají se – kdy mi to vrátíš? U nás si navzájem peníze nepůjčujeme, ale prostě si je dáváme. Šokovalo mě, jak jste k sobě chladní. A byly i humorné příběhy. Třeba u nás je zvykem, že se muži na procházce venku držívají za ruce. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem tak šel s kamarádem po Praze a pořád nám nebylo jasné, proč se na nás všichni dívají… až mi to vysvětlili. Víte, jaký to byl v roce 1984 poprask?“ směje se Tahsin při vzpomínkách na bariéry, které musel překonávat.

Náš druhý příběh je trochu netradiční a přitom tak typický. Většinou si ani neuvědomujeme, že rozdělením Československa se ocitly tisíce Slováků mimo svou vlast. Jedním z nich je i František Balent. Oblíbená ikona Ostravy.