15. září 2012

V současné době pobývá trvale v celé České republice pouze sedm etnických Tibeťanů a Jigme je jediný z nich, který nežije v Praze. Do Ostravy se přiženil, pojal za manželku mladičkou studentku Evu Jančíkovou, s níž má dvě děti. Jigme pochází z významného šlechtického rodu tibetské provincie Amdo (ze stejné provincie pochází i tibetský dalajláma). Tenzinova rodina musela před Číňany prchnout hned v roce 1959, kdy Maova vojska vtrhla do Tibetu. Útěk přes Himálaje do Indie byl velmi dramatický. Bylo nutné využít zimního období, kdy Číňané nestřeží hranici přiliš bedlivě. Přechod hor trval dva měsíce. Jigme se narodil až poté, co se rodiče usadili v indickém Dárdžilingu, kde žije početná tibetská exulantská skupina. Už jako chlapec začal studovat buddhismus a stal se mnichem. Pak odešel na pozvání Karlovy univerzity do Prahy, kde několik let učil studenty z celého světa tibetštinu.

Gulo čar mají na první pohled hodně daleko k dřevním rodinným kapelám cikánských lidových muzikantů jako jsou třeba souputníci na Slovensku žijícího nestora primášů Júliusa Šuka Bartoša, ale tento dojem je jenom zdánlivý. Gulo čar jsou totiž zajímaví především schopností živelného hraní, postaveného na tradici letitého „rodinného muzicírování“. Jejich hudba je nezaměnitelně melodická a i díky charakteristickým vícehlasům „pravověrně cikánská“. Na rozdíl od svých „folklorních“ romských souputníků posouvají ale Gulo čar svůj výraz směrem k mantinelům euroamerické pop kultury. V jejich případě jde především o osobité převyprávění základních rytmických formulí soulu a funku.