3. červen 2011

„Už je to více než 18 let, co nás neúprosná síla dějin vyhodila z Československa a přistáli jsme na Slovensku, v zemi tak blízké a přece vzdálené. Aniž jsme se pohli, byli jsme najednou cizinci. Bez televize, rozhlasu, novin. Bylo nás padesát tisíc a vypadalo to, že končíme, ale řekli jsme si ne. Založili jsme Český spolek na Slovensku, čeština zase hledala svou spisovnou formu a Češi na Slovensku, trochu anarchisticky, se začali cítit českými vlastenci. V Košicích jsme si vymohli generální konzulát, konzulové pomáhali a kvalitních českých akcí přibývalo. Český spolek se stal pojmem. A taky jsme měli svůj domeček, byla to vlastně krásná funkcionalistická vila, na níž vlála vlajka České republiky. Potom se začaly utahovat opasky tu i tam a konzulát prý nebyl rentabilní. No dobře, tak alespoň České centrum nám zůstane. Jenže ani to se prý nedá utáhnout, a tak se k 1. březnu 2011 ruší. Vila se prodá (zřejmě musí Českou republiku vytáhnout z největší bídy) a vlajka – no, co bude s vlajkou? Nejspíš už v Košicích nezavlaje. Moje krátké procházky jsem často směřovala k onomu domu s vlajkou. A vyronila jsem i slzičku, snad smutku, snad radosti, že tady něco takového vidím. Ten důvod k sladkobolným slzám únorem 2011 končí. Co bude dál? Smířit se, neplakat, nebo řvát furt? Tehdy jsme při zakládání Českého spolku, regionální organizace v Košicích v budově Lesního závodu na Moyzesové ulici poslali už jako národnostní menšina na Slovensku našim politikům do Čech odkaz, aby na nás po tom rozdělení republiky nezapomněli. Inu slibů bylo dost, ale po letech skutek utek…“ Tolik Erika Schmidtová z Českého spolku v Košicích.

Miran Kasem je Kurd za Sýrie. Pracuje jako hudebník, holič a kadeřník. Má kadeřnický salón na Václavském náměstí v Praze. Do salónu chodí muži i ženy všech možných národností a barev pleti. Když někoho stříhá je to hotový koncert, který při různých příležitostech předvádí i před publikem formou happeningů. Zvládá život s milým a hodně sympatickým úsměvem.