29. dubna 2011

V Praze působí Občanské sdružení Klub Hanoi, které se zabývá především propagací vietnamské kultury a integrací Vietnamců do společnosti. Prostředí, ze kterého Vietnamci pocházejí, je kulturně velmi odlišné od České republiky a tato skutečnost často komplikuje vzájemné soužití Vietnamců v ČR a většinové společnosti. Klub Hanoi se naopak kulturní odlišnosti snaží využít jako cenného vkladu a vytvořit z ní pozitivní aspekt, který obohatí českou společnost. Vietnamská komunita je u nás obecně popisována jako soběstačná, pracovitá a nenápadná, avšak její kulturní rozměr nebyl prozatím dostatečně zdůrazněn a využit. Většině lidí zůstávají vietnamské tradice utajeny, neznají nic z vietnamské literatury ani ze složitých dějin Vietnamu a netuší o jeho přírodních krásách. Proto se sdružení snaží zapojit Vietnamce do aktivního trávení volného času - už druhým rokem přímo při klubu působí zájmová umělecká skupina Ba Mien Dat Viet (hlavně s tanečním zaměřením), která vystupuje při různých příležitostech, hlavně pro většinovou společnost, ale samozřejmě přínos takové aktivity je i pro samotné členy skupiny v tom, že mohou trávit čas i jiným způsobem, než jen prací. "Pocházíme ze tří oblastí Vietnamu, z mnoha různých míst. Lišíme se v tolika věcech, ale máme jedno společné. Milujeme hudbu, tanec a divadlo. Staňte se členy skupiny!" - snaží se na svých stránkách zaujmout potenciální členy. Pod záštitou Klubu Hanoi a za podpory Lhave Čhave skupinu vede paní Hoang Thi Thom a organizačně zajišťuje Jiří Kocourek. V současné době skupina má 11 členů, kteří se scházejí pravidelně dvakrát týdně. "Nezaměřujeme se na jednu uměleckou oblast. Vybíráme si podle schopností členů, jejichž názor je také důležitý pro nasměrování činnosti skupiny. Rádi bychom představovali písně, tance s kořeny vietnamských tradic. Mezi první nacvičované představení patří přehlídky tradičních oděvů, tanec s klobouky, tanec s vějíři, humorné scénky, zpěv." - píší o sobě. Mimo to je také skupina, která cvičí bojové sporty, integraci slouží i jazykové kurzy (češtiny, i vietnamštiny, jelikož nejmladší generace - děti vietnamských "starousedlíků" - už pro změnu neumí moc vietnamsky).

Venezuelan Raul Sorrosa žije v Praze a věnuje se žurnalistice. Také "zaučuje" nové příchozí latinoameričany, aby věděli, jak se v ČR pohybovat, jak komunikovat, jaké jsou rozdíly mezi latinoamerickou a českou kulturou. Jeden z rozdílů nás bude v tomto příspěvku zajímat nejvíce. Ačkoli bude cílem představit Raulovu osobnost, druhý, neméně důležitý cíl je ukázat to, jak latinoameričané přemýšlejí o svých seniorech a jak je vnímají jako moudrost, k níž se obracejí a již ctí. Budeme svědky běžného života rodiny, jež žije s babičkou a vnímá ji jako přirozeného rádce. Latinoameričan by se nikdy nesnížil k tomu, aby starého člověka dal do jakéhosi domova důchodců, byla by to totální neúcta a potřel by tak vše, co cítí. Tedy: stáří není etapa, kdy je člověk osamocený, není "k ničemu", protože už není výkonný. Ale je to období, kdy je třeba staré matce, otci, dědovi, či babičce "splácet" za celý život, kdy se o děti a rodinu staral. Za to "odplácí" svou moudrostí a radami a také je považován za nejdůležitějšího člena rodiny. Nestarat se o jeho dobrý život by byla neúcta k životu samému.