Reportáže v regionech
Hrčava
Hrčava – obec, jejíž název zní dílem divně, dílem krásně. Obec, kde vychází slunce. Obec, kterou navštívil i císař Josef II. Obec, do které byla jako do poslední v Československu zavedena elektřina, obec, do které nevedla žádná silnice.
Obec samých nej, která název dostala podle tzv. hrčí, neboli boulí tvořících se na stromech po olámaných větvích. A od Prahy je nejvzdálenější ze všech. Slunce tady vychází o 18 minut dřív než v naší metropoli. Do dneška se tady dochovala roubená stavení, hospoda či kostelík.
Hrčava se navíc může chlubit i tím, že se právě v ní prolínají hranice tří republik: Polska, Slovenska a Česka. Chtělo by se říct, že se sem vyplatí jet na dovolenou. V jedné obci zůstanete, a přitom můžete říct, že jste byli ve třech evropských státech.
Lišky a vlci tu dávají dobrou noc a najdete tady i Lurdskou jeskyni s Madonou.
Hrčava
Obecná škola
Nedělní cestování s Toulavou kamerou skončíme v Kozlovicích v podhůří Beskyd. Mají tady totiž jednu školu. Na tom by toho nebylo zas tolik co zajímavého, kdyby…
Kdyby nešlo o školu, která byla otevřena po rozsáhlé rekonstrukci v roce 2004 a která je věrnou kopií škol, do nichž chodily děti před sto lety. A všechno to má na svědomí podnikatel – nadšenec pan Šmíra, který na obnovu budovy dohlížel po všech stránkách.
Budova bývalého fojtství z roku 1822 chátrala, nikdo o ni neměl vážný zájem – teď už je ale všechno jinak a dnes v ní najdete jakési místní muzeum se zajímavými expozicemi.
S průvodkyní Marií Prudkou se školou projdeme, uslyšíme i originální zvonění, které svolávalo děti k výuce – a že jich bylo! Těch přihlášených bylo v jedné třídě třeba i na dvě stovky, ale ve skutečnosti jich dorazilo jen několik.
Děti tehdy byly vzdělávány ve čtení, počítání a náboženství. Uvidíme i byt pana učitele, který jinak sloužil i jako zdatný pomocník místnímu fojtovi.
Zavzpomínáme i na Leoše Janáčka, rodáka z nedalekých Hukvald. A ukážeme vám jedinečnou sbírku sakrálního umění rodiny Pavla Šmíry.
Obecná škola
Žimrovice
Možná lakota, možná zdravý selský rozum stojí za jedním výborným nápadem: vybudovat umělý vodní kanál na skalnatých svazích údolí řeky Moravice.
Duchovním otcem nápadu je továrník Karel Weisshuhn, jenž se prý nechtěl dělit o zisk s formany, kteří sváželi dřevo z okolí. Moravice různě meandruje v podhůří Nízkého Jeseníku a továrník Weisshuhn se rozhodl v Žimrovicích postavit továrnu na papír.
A chtěl, aby se dřevo plavilo až k branám jeho fabriky. Nitrem skal proto zkusil přivést vodu až k továrnímu náhonu.
Nikdo úspěchu jeho pošetilé myšlenky nevěřil. Pan továrník Weisshuhn se ale nevzdal a 3600 metrů dlouhou trasu spolu se svými syny „osedlal“. Vybral si místo pod Kozím hřbetem a prorazil první tunel – ručně!
Samotný kanál vznikal pak košíkářským způsobem. Co to všechno obnášelo, nám řekne průvodce Stanislav Biler, správce Weisshunského kanálu.
Turbíny z roku 1926 dodnes dokáží vyrábět elektrickou energii. Jde o unikátní technickou památku, památku funkční a zachovalou, a historická elektrárna v Žimrovické elektrárně k návštěvě přímo vybízí.
Žimrovice
Stodolní ulice
Je mu 23 let, jmenuje se Petr Molík a pochází z Orlové-Lutyně. Zavedeme vás tedy na sever Moravy. Prozradíme ještě, že to bude do Stodolní ulice, snad nejznámější moravsko-slezské ulice, kde to zkrátka žije.
Důležité ale je, že tečku dnešnímu toulání udělá vítěz soutěže Toulavá kamera, který amatérsky, ale se ctí natočil svůj první televizní příspěvek. Co poutat víc? Podívejte se sami, jak se mu to povedlo, a třeba se dozvíte, co nového na Stodolní.
Stodolní ulice
Vendryně
„Vítejte u nás ve Vendryni, v obci s takovým poněkud zvláštním názvem.“ Tak takhle nás přivítal Rudolf Bilko, starosta obce Vendryně. A připojil hned vysvětlení, jakže asi vznikl název vesnice, kde starostuje.
„Je odvozen od legendy o poutníkovi, vandrovníkovi, vandrovcovi, vandererovi, který po dlouhém putování se zastavil u dobré vody v našem údolíčku a založil vesnici.“
A my dlužíme dodat, kdeže onu obec, o níž tu jde, najdete: V nejvýchodnější části naší země, na česko-polském pomezí při jižním okraji města Třince. Do údolí řeky Olše při severovýchodním okraji Moravskoslezských Beskyd totiž putovali lidé snad odpradávna.
Pan starosta nám ukáže kostel svaté Kateřiny, který tady stojí možná už od 13. století. Podoba současná pochází ze 16. století. Hlas kostelního zvonu se do okolí nese už páté století, a jde o nejstarší zvon v Těšínském Slezsku.
Jak ale sami uvidíte, místa, která jsme navštívili, mají i krásnou přírodu. I proto je tady okruh naučných stezek, řeka Olše tady odkryla podivné geologické útvary. A vy se dozvíte i to, čemu se říká rankery nebo co označujeme jako suťové lesy.