Reportáže v regionech
Lichnice
V místech, kudy vedla stará středověká cesta spojující Prahu s Olomoucí, vyrostl ve 13. století hrad Lichtenburk. Dnes byste ho ovšem v mapách hledali marně, a to ne proto, že by ho zničila nepřátelská vojska nebo zub času, ale proto, že jeho jméno bylo časem počeštěno na Lichnici. Jejího strategického umístění si nejspíš povšiml už král Jan Lucemburský, který ji koupil od tehdejších majitelů. V dalších časech pak bývala věnným hradem českých královen a Karel IV. ji dokonce ve svém zákoníku Majestas Carolina zahrnul mezi hrady, které nesměly být prodány, darovány ani zastaveny a musely zůstat součástí královského majetku. Dnešních časů se dočkala jen zřícenina, která ale stále připomíná, že tu kdysi stávalo velmi majestátní sídlo.
Lichnice
Divoká Orlice
Loni jsme společně pluli po Tiché Orlici a aby to její divočejší kolegyni nebylo líto, vyrazíme teď společně na Divokou Orlici. Ta pramení za našimi hranici, u polských sousedů, pak chvíli tvoří společnou hranici a u Zemské brány se definitivně stáčí do Čech. My ji chvilku budeme doprovázet. Nejprve si přitom prohlédneme starý kamenný most postavený na samém počátku minulého století italskými staviteli, kteří u nás hloubili železniční tunely. Pak se zastavíme u pašerácké lávky, na které bylo hodně živo třeba v období po první světové válce a také v Klášterci. Obdivovat budeme jeden z nejstarších kostelů v Čechách, který je zároveň jednou z nejvýznamnějších památek středověké architektury v Královéhradeckém kraji a také další unikát – nejstarší a nejmohutnější strom východních Čech.
Divoká Orlice
Skanzen Hlinsko
K největším muzeím v přírodě u nás patří Soubor lidových staveb Vysočina. Většina jeho exponátů je shromážděna ve skanzenu Veselý kopec nedaleko Hlinska. Obdivovat tam můžeme víc než čtyři desítky stavení, která vyrostla od poloviny 19. století do poloviny století 20. Zkoumat je začneme od střechy. Ta se tu totiž dělala ze dřeva. Obilí se ve zdejší krajině nedařilo, takže slámy moc k dispozici nebylo. Dozvíme se, jak se dřevo zpracovávalo i to, že střechy pak vydržely až třicet let. Když už bude řeč o tom, že obilí se tu moc nedařilo, nemůžeme nezmínit plodinu, která se tu naopak měla dobře. Tou byl len, jenž se tu samozřejmě také zpracovával. Ze lněných semínek se vyráběl olej, jak, to si řekneme při prohlídce olejny, kterou ve skanzenu mají také. A ze lnu se i tkalo. Jeho zpracováním si přivydělávaly chudší vrstvy obyvatelstva.
Skanzen Hlinsko
Kovář z Kraskova
Motyku, sekeru, kování k brance. To všechno svým sousedům i dalším zájemcům dokáže vyrobit či opravit ve své kovárně Aleš Navrátil. Jeho černé království najdete v Kraskově v Železných horách. Kovařina mu učarovala už jako malému klukovi, kdy mistry kováře vídal hlavně v pohádkách. A tak se tomuhle řemeslu vyučil. V současnosti dělí svůj čas mezi velké hospodářství a kovadlinu, takže času je míň než by chtěl. Ale především v zimě si teplíčka u výhně užívá co nejvíc. Úplně nejraději se věnuje výrobě historických zbraní pro různé šermířské skupiny. Nám předvede dva meče – historický a keltský, na kterém stráví tři dny, než si ho mohou šermíři vyzkoušet. Používá kvalitní ocel, která je po zatavení pružná a drží ostří. Tyhle možnosti staří Keltové neměli.
Kovář z Kraskova
Chov koní ve Slatiňanech
Koně byli velkou láskou pánů z Auerspergu. A tak na konci 19. století vybudovali u svého sídla ve Slatiňanech nejmodernější stáje v celé tehdejší monarchii. Koně byli připravováni na dostihy, vozili kočáry, ale samozřejmě také pány na hony. Ve zdejším kraji byly oblíbené hony parforsní, které nekončily smrtí zvířete. Takový jelen chovaný v oplůtku byl dovezen na hon a po něm se zase do oplůtku vrátil. Od roku 1945 jsou v hřebčíně doma starokladrubští vraníci, kteří sem byli přestěhováni z Průhonic. Kladrubští koně se původně chovali ve více barvách, pak se ustálila bílá a černá. Vraníky měli v oblibě představitelé habsburské vládnoucí dynastie, a tak po pádu monarchie byli stejně jako všechno s ní spojené v nemilosti. Profesor František Bílek ale zachránil tmavé krasavce před vyhubením, a tak je můžeme v slatiňanském hřebčíně obdivovat i my.