Reportáže v regionech
Alžbětín
Alžbětín na česko-německé hranici nebýval nikterak významným místem. U silnice stávala sklárna, na bavorské straně pak kostel a dva statky. Přesto právě tady vyrostlo na začátku poslední třetiny 19. století nádraží. Při jeho otevření nechyběli ani panovníci obou zemí. Končila tu nejvýše položená bavorská železnice. Zajímavostí je, že hranice procházela a pořád prochází přímo nádražní budovou, jejíž část dnes slouží jako muzeum. Původně měly být vlaky svou zastávku v Železné Rudě, ale to tamní radní neschválili, a proto vyrostlo stranou. Prozradíme vám, jak probíhala vlastní stavba, i to, jak rušno tu kdysi bývalo. Pracovalo tady 120 zaměstnanců, což rozhodně nebylo málo. A pak si připomeneme taky život na obou stranách a samozřejmě se i svezeme vláčkem.
Alžbětín
Muzeum sirek
V loňském roce si v Sušici připomněli 175. výročí zahájení výroby sirek. V roce 1839 na podzim k ní získal svolení města Vojtěch Scheinost a založil tak dlouhou a slavnou tradici. Postupem času tu fabriky přibývaly a nevznikaly jen v Sušici. Hořlavé tyčinky z tohohle kraje se používaly nejen v tuzemsku, ale taky se vyvážely. Jenže před šesti lety tu přišly na svět poslední zápalky a dlouhou slavnou éru dnes připomíná jen historická továrna, expozice v místním muzeu a pak taky poklady nashromážděné místními sběrateli. Mezi nimi najdeme například nálepky z krabiček, které připomínají jednotlivé firmy i dílničky a jejich kreativitu v oblasti propagace. Dozvíme se taky řadu zajímavostí, třeba to, k čemu sloužil takzvaný tops neboli trn.
Muzeum sirek
Houby
Loňská houbařská sezóna je za námi a do letošní zbývá ještě dost času. Ten ale můžeme využít k poučení o tom, které houby můžeme přidat do košíku bez obav a kterým bychom se měli raději obloukem vyhnout. A taky o tom, jak s úrodou, kterou si z lesa přineseme, naložit. Paní Dagmar Brčáková toho o pokladech s klobouky ví opravdu hodně, ráda je sbírá, zpracovává a dokonce i fotografuje. Na zámečku v Prášilech vytvořila expozici svých snímků. Představí nám třeba houbu, která umí chodit. Jmenuje se vlčí mléko a za pár dnů prý ujde i půl centimetru. Nejzrádnější houbou pak je pavučinec nádherný nebo pavučinec plyšový. Jeho jed začne působit až po 14 dnech, a to už asi nikoho nenapadne, že je mu zle po dobrotě z houbařské výpravy. Užitečných informací se dozvíme ještě celou řadu.
Houby
Pavilon skla
Vyprávět o slávě šumavských skláren je takřka nošením dříví do lesa. Nicméně my si v Klatovech v tamním Pavilonu skla připomeneme jednu z nejúspěšnějších. Založil ji Johann Lötz v Klášterském Mlýně u Rejštejna před dvěma stovkami let. Největší úspěchy ale zdejší výrobky slavily kolem roku 1900. Secesní sklo z Klášterského Mlýna se tehdy prodávalo v luxusních obchodech v Paříži, Londýně i New Yorku. A mít doma nějaký takový skvost bylo mezi bohatými lidmi projevem vybraného vkusu. Jenže tyhle časy už připomínají jen prázdné prostory bývalé huti. Zařízení se v osmdesátých letech přesunulo do bavorského skanzenu. V Pavilonu skla budeme obdivovat vzácné kousky, které pocházejí ze soukromé sbírky a nutno dodat, že ze sbírky velmi ojedinělé.
Pavilon skla
Podmalba na skle
K typické výzdobě stavení na Šumavě patřily podmalby na skle. Výroby takových obrázků souvisela s tradicí sklářských hutí. Když se mistrům u pece podařilo vyrobit kazový materiál, ujali se ho malíři. Nejčastějším motivem na obrázcích byly náboženské motivy. Lidé si je doma zavěšovali v takzvaném Svatém koutě. Nejstarší podmalby pravděpodobně spatřily světlo světa na Kvildě, kam přišli na konci 18. století němečtí malíři. Dozvíme se, jak v jejich dílně fungovala dělba práce a že se zapojovaly i děti. A pak se podíváme, jak se vlastně obrázky na skle vytvářejí. Maluje se například úplně opačně, než je obvyklé. Pozadí přichází na řadu na konec. Krásu podmalby budeme obdivovat u paní Jaroslavy Korandové z Kašperských Hor, která se slavnou tradici pokouší obnovit.