Reportáže v regionech
Naučná stezka Podblanickem
Na kole i pěšky se můžete vypravit na toulky Podblanickem. Nejznámějším místem oblasti je určitě hora Blaník, v níž podle legendy podřimují rytíři, kteří nám Čechům vyjdou na pomoc, až nám bude nejhůř. Při našem výletu vám dokážeme, že důvodů k návštěvě Podblanicka je mnohem víc. Zastavíme se třeba v Louňovicích pod Blaníkem. Jsou rodištěm jednoho z nejznámějších hudebních skladatelů Jana Dismase Zelenky. Najdeme tu také malý zbytek premonstrátského kláštera, který vyrostl ve 12. století, ale nepřečkal husitské války. A ještě včelařské muzeum, kde se dozvíme o dlouhé tradici chovu včel a výroby medu v tomhle kraji. Pak se vydáme směrem ke známé hoře. K jejímu vrcholu nás dovede naučná stezka S rytířem na Blaník. Užijí si na ní hlavně děti, které se díky jednotlivým zastavením dozvědí spoustu zajímavostí o přírodě, zvířatech i ptácích. Na vrcholu si pak za odměnu můžete dopřát výhled z rozhledny.
Naučná stezka Podblanickem
Sokolník Jan Brož
Ovládnutí dravých ptáků lákalo naše předky už v dobách hodně dávno minulých. U nás se sokolnictví ve větší míře zabydlelo ve středověku, kdy se zalíbilo pánům s modrou krví. Nejčastěji byli využíváni sokolové, kteří u nás žili. Vzácnější a také dražší byli rarohové, kteří se k nám dostávali například z Islandu nebo Grónska. Oblibě se sokolnictví těší i dnes, takže si krásný let dravců můžeme při různých příležitostech užívat i my. Společně se vypravíme na Konopiště, kde své opeřené svěřence předvácí sokolník Jan Brož. Na koho se můžeme těšit? Třeba na třetího největšího okřídleného letce na světě orla bělohlavého nebo na raroha velkého. Narazíme ale i na sovy, jejichž výcvik je prý ale složitější než trénink dravců, protože tihle ptáci nejsou ve skutečnosti tak moudří, jak si o nich mnozí z nás myslí.
Sokolník Jan Brož
Zahrádka
Městečko Zahrádka stávalo na březích řeky Želivky už ve středověku. Dnes jeho existenci připomíná jen opuštěný kostel. Celé město totiž v sedmdeátých letech minulého století muselo ustoupit zásobárně vody pro hlavní město – vodní nádrži Švihov. Za cedulí, oznamující dřív začátek městečka, dnes najdeme jen husté porosty, náměstí připomíná opuštěná kašna a největší vzpomínkou na časy minulé je kostel svatého Víta. Přežil nejspíš jen díky zajímavým nálezům v interiéru. V presbytáři totiž odborníci odhalili neobvyklé nástěnné malby, které nezachycují žádné světce, ale dost možná členy panovnického rodu Přemyslovců. Kostel ničila vlhkost z přehrady, a tak se členové občanského sdružení Přátelé Zahrádky rozhodli pustit do jeho záchrany. Co to všechno obnáší a jak se jim to daří, to zjistíme při naší společné návštěvě v Zahrádce.
Zahrádka
Sudoměř
Většina milovníků starých časů na železnici obdivuje hlavně mašiny nebo vagóny. Vladimírovi Pagáčovi učarovaly drezíny. Když objevil společně s kamarády první, rozhodli se, že se začnou věnovat jejich záchraně. A když pak přibyly další, začal chybět prostor, kde by je uložili a zároveň mohli ukázat dalším zájemcům. V malé muzeum nakonec proměnili staré nádraží v Sudoměři na Mladoboleslavsku. Co tam všechno můžete vidět? Tak především desítku drezín, které dřív sloužily k přepravě mezi jednotlivými nádražíčky. A pak také spoustu předmětů, které železničáři ke své práci potřebovali. Od hřebíků na přitloukání kolejnic k pražcům, přes zásobníky jízdenek až po petrolejové lampy. A protože i pan Pagáč má rád vláčky, mašinky a nádražíčka, nechybí v jeho muzeu ani model železnice.
Sudoměř
Cyklostezka mezi chmelnicemi
Na Moravě se milovníci cykloturistiky rádi vydávají na toulky mezi vinohrady, v českých končinách mohou zkusit putování mezi vinicemi. My vyrazíme z Kolešovic, jedné z nejznámějších chmelařských obcí. Pojedeme podél trati známé železnice Kolešovky, kde se ještě v sedmdesátých letech „proháněly“ parní vlaky. Pak se zastavíme u staré tyčové chmelnice, která naposledy zažila sklizeň před sto lety. Letos se dočká obnovené premiéry, a to hned s vyhlášeným žateckým červeňákem. Necháme se poučit o tom, jak vypadá chmelařův rok a poputujeme dál, směrem ke Zderazi. V téhle obci se dřív mluvívalo takřka výhradně německy, za první republiky tu žily bezmála tři stovky obyvatel, z toho ale jen necelá desítka byli Češi. Ale časy se mění, takže se tu bez problému domluvíme i bez slovníku.