Hledání v reportážích
Přimda
Po dlouhých dvou desetiletích se návštěvníkům zase otevřely brány starého hradu Přimda. Po Pražském hradě je snad jediným celistvě dochovaným románským hradem u nás. Vyrostl už někdy ve dvacátých letech 12. století a původně střežil obchodní stezku z Prahy a Plzně do Horní Falce. Později sloužil jako vězení, vězněn tu byl například kníže Soběslav II. i budoucí král Přemysl Otakar II. V 16. století hrad získali dva bratři ze Švamberka, ale příliš o něj nepečovali, a tak začal chátrat. Trochu paradoxně se dneška v nejlepší kondici dočkala ta nejstarší část hradu, novější jsou mnohem poničenější. Takže si můžeme prohlédnout vězeňskou celu s lavici, na které kdysi dávno sedávali vězni a také kamenný prévet, tedy záchod z 12. století. Nahlédneme i do věže, kde by časem měla vyrůst dřevěná rozhledna.
Přimda
Lékárna
Slavný lékárník a chemik Christián Erxleben přišel do naší země v roce 1795 až z Hannoveru. Už o dva roky později otevřel svoji první lékárnu – ta se stala na dlouho jedinou dostupnou široko daleko.
My jsme se s kamerou vydali do Vamberka, kde dodnes narazíte na prazvláštní lékárnu. Apatyku s příjemně kouzelnou atmosférou. Zkrátka novogotická lékárna z 90. let 19. století. V českých muzeích je pravděpodobně jediným dochovaným exemplářem oficíny v novogotickém stylu.
Byla zhotovena se vkusem a citem. Štíhlé věže, lomené oblouky i gotická sanktuária vytvářejí iluzi chrámu, kde návštěvník mohl léčit nejenom tělo, ale i ducha. Apatyka je doplněna dřevěnými, porcelánovými i skleněnými stojatkami, litinovými i porcelánovými hmoždíři, pilulkovnicí i ručními vážkami.
Lékárna
Bor u Tachova
Tentokrát se vydáme na vodní hrad, který nechali postavit Švamberkové. První písemná zmínka o něm pochází z poloviny třináctého století. A najdeme ho na cestě spojující Čechy s Bavorskem. Hrad už dnes ale není hradem – vítejte na zámku v Boru u Tachova.
Vystřídaly se tady tři šlechtické rody: Švamberkové, od nichž koupil celé panství hraběcí rod von Gotzenů, až po Loewensteiny – ti tu kralovali až do druhé světové války. Pak památka – jako ostatně i stovky dalších – přešla do rukou všeho lidu – a začala chátrat.
Opravenou památkou nás provede její kastelánka Galina Marianna Kortanová. Provede nás celým zámkem a ukáže nám třeba Vamberský sál s unikátní sklípkovou klenbou nebo expozici dobových zbraní a oděvů i gotickou kapli svatého Vavřince. A zapátráme i po tom, čí jsou otisky dlaní na jedné ze stěn kaple.
Bor u Tachova
Pivovar Zvíkov
Na soutoku řek Otavy a Vltavy narazíte při svých toulkách i na Zvíkovské Podhradí. My jsme sem zavítali proto, že už v roce 1447 tady stál pivovarský dvůr. Neví se, kdo ho postavil, ale prokazatelně existuje první písemná zmínka o něm z roku 1550 – jde přímo o popis přestavby, do které se pustil nový majitel.
Místní pivovar byl jedním z nejproslulejších v kraji a vůbec největší slávy dosáhl na počátku sedmnáctého století za pánů ze Švamberka. V devíti krčmách se vytočilo až 350 sudů ročně. Vařilo se pivo bílé a řídké. Jeho výroba byla tehdy podstatně složitější a pracnější.
A protože Česko je pivem vyhlášené, známé a v jeho konzumaci trhá světové rekordy, i proto, že se našli manželé Voldřichovi ze Zvíkovského Podhradí, můžeme tady znovu zavítat do pivovaru i v dnešních časech. Od roku 1994 v něm vaří kvalitní kvasnicové pivo. Michalu Voldřichovi vnuknul myšlenku na obnovu pivovarské tradice jeho kamarád, který krajem vesloval. Nápad se uchytil, protože pan Voldřich pracoval i jako sládek.
V roce 1993 položil základní kámen Pivovarského dvora Zvíkov. Touha navázat na tradici vaření v době největší slávy za Švamberků se zdařila, naplnila. Švamberští páni měli v erbu labuť. A tak i místní historický dvůr má ve svém znaku Zlatou labuť. A jak se pivo vaří – uvidíte i vy.
Pivovar Zvíkov
Zřícenina Helfenburk
V roce 1355 nechali postavit Rožmberkové na ochranu nedalekého města Bavorov hrad Helfenburk. S tímto nápadem přišli čtyři rožmberští bratři: Petr, Jošt, Oldřich a Jan z Rožmberka. Povolení k stavbě dostali od Karla IV. za své dobré služby, kdy doprovázeli Karla IV. na jeho korunovační cestě do Říma. Roku 1381 se nedaleký Bavorov pak dočkal městských práv.
Po smrti Jana 1389 i jeho bratra Oldřicha přešel hrad do vlastnictví Janova syna Jindřicha III. z Rožmberka. Hrad pak měl v držení jeho syn Oldřich II. z Rožmberka. Po potupné porážce před Táborem, kdy nechal na svých panstvích pochytat husitské kněze, je nechal uvěznit na svých hradech. Na Helfenburku prokazatelně dva zemřeli. Po jeho smrti vládl syn Jindřich IV. z Rožmberka a posléze Jan II. z Rožmberka. Oba dva měli neustále potíže kvůli zadluženosti, o tu se postaral jejich otec díky válečným nákladům. Hrad byl zastaven Přeškovi z Čestic. Ve smlouvě byl dodatek o volném vstupu do hradu od bývalých majitelů. Po jeho smrti byl hrad opět vyplacen.
V letech 1468 až 1472 bylo v okolí hradu živo a nebezpečno. Docházelo k sousedským sporům mezi Rožmberky a městy Písek, Sušice a Vodňany. Hrad to sice nepoznamenalo, ale dotčené okolní vesnice ano. Po smrti Jana z Rožmberka a po smrti jeho syna Jindřicha V. z Rožmberka se vlády ujal Vok II. z Rožmberka. Společně se svým poručníkem Bohuslavem ze Švamberka. Zadlužený hrad prodal dvěma bratrům. Jednalo se o Václava Vlčka z Čenova a jeho bratra Zikmunda Vlčka z Čenova. Roku 1523 docházelo ke sporům o dědictví, protože Petr IV. z Rožmberka, stejně tak jako jeho bratři umírá bezdětný.
Zajímavostí tohoto hradu je, že v roce 1515 až 1518 byl purkrabím na hradě tak lakotný člověk, který vyhnal veškeré hradní osazenstvo a služebnictvo. Na Helfenburku zůstal sám. Jmenoval se Želízko z Tourova. Roku 1551 Vilém z Rožmberka k hradu i část okolního panství a celkově zvelebil hrad. Helfenburk patřil k chudším hradům. Bylo v něm celkově velmi málo nábytku a nádobí, ale tento počet vynahrazovala rozsáhlá hradní výzbroj, ať už se jednalo o zbroje či zbraně. Stejně tak byl i nedostatek služebnictva. V roce 1592 po smrti Viléma z Rožmberka jeho mladší bratr a dědic Petr Vok prodal celý hrad městu Bavorov.
Po Bílé Hoře jim byl zkonfiskován, přestože se město snažilo o jeho zpětné získání, nevedlo se jim. V té době je již označován jako pustý. Hrad byl tedy využíván více než 200 let. Později jej měly ve vlastnictví jiné rody, např. Eggenbergové a později Schwarzenbergové až do roku 1922 a pak je majetkem státu.
Hrad se tyčil na vymýceném kopci, nyní je částečně schovaný v lese. Před vlastním hradem bylo opevněné městečko. Helfenburk má skoro kruhový půdorys.