Rady Františka Štěpána


Ona byla věřící absolutistická politička, toužící zachovat svým potomkům co nejvíce z dědictví po své rodině a vše brala velmi vážně. On byl inteligentní, hloubavý, empatický, podnikavý, ničím nesvázaný muž, geniální bankéř a ekonom, koketující s volnomyšlenkářstvím, kterému zkostnatělé dvorské příkazy a zákazy přišly k smíchu. Byli jako den a noc. Milovali se, vyvažovali se, podporovali se. Učili se z vítězství i porážek toho druhého. Byli jeden druhému nejlepším přítelem.

Vztah Marie Terezie a Františka Štěpána prošel v průběhu let nemalým vývojem. Pochopitelně, seznámili se v době, kdy bylo malé Rézince šest a Františkovi patnáct let. František tehdy přinesl do ceremoniemi a příkazy svázaného habsburského dvora bezprostřednost a také jistou živelnost, která temperamentní Marii okouzlovala. A nejen ji. František si naklonil i další členy habsburské rodiny, včetně konzervativního císaře Karla VI., který s mladým mužem rád chodíval na lov. Zároveň do Františka, vnuka slavného vojevůdce Karla Lotrinského, vkládal velké naděje v otázkách vojenství. František Štěpán se tak stal členem vídeňského dvora, kde se mu také dostalo příslušné vzdělání. Od samého vstupu na habsburský dvůr byl pokládán za možného manžela Marie Terezie, byť se tehdy Evžen Savojský snažil do této role prosadit budoucího pruského krále Fridricha II. Marie Terezie byla ale zamilovaná, Františka si vybrala a proti vůli všech odpůrců i prosadila. Z mladického období vydržela páru po celý život oslovení, kterými si říkali, nebo se jimi podepisovali ve vzájemné korespondenci. Marie Terezie byla Resl (Rézinka) a František Mäusl (Myšáček).

Svatba se konala ve Vídni. Devatenáctiletou ztepilou blondýnku si František Štěpán vzal jako osmadvacetiletý, a to 12. února 1736, dvanáct let poté, co se prvně spatřili. Následující léta, kdy žili v Toskánsku, byla pro oba šťastná. Rok a půl po svatbě se narodila první dcera Marie Alžběta a další děti na sebe nenechaly dlouho čekat. Nakonec jich měli šestnáct, ovšem jen devět z nich se dožilo dospělosti. Posledního potomka Marie porodila v devětatřiceti. Když Karel VI. zjistil, že s mladým párem spadla postel, napsal Františkovi: „Jen moderato, pane, nepřehánějte!“ Vnuka se nedočkal. Josef II. přišel na svět až 13. března roku 1741, pět měsíců po císařově smrti. Krom změn, které do manželství přinesly děti a každodenní soužití, znamenal jeho skon pro vztah Marie a Františka obrovský zlom.

Marie Terezie nastoupila na habsburský trůn jako třiadvacetiletá. Musela ze dne na den „vyrůst“, navíc v době, kdy habsburské monarchii hrozilo nebezpečí ze všech stran. Musela se stát hlavou habsburského rodu. Toto své nadřazené postavení se snažila Františku Štěpánovi kompenzovat, jak jen mohla. Po každé hádce v otázkách vedení monarchie ihned usilovala o usmíření. Podobně konal i František Štěpán, byť v drtivé většině případů měla poslední slovo Marie, což bylo v rozporu s jejím oficiálním názorem na postavení ženy v manželství, tak, jak ho vštěpovala svým dcerám – manželka měla být tichou, skromnou a ve stínu stojící podporovatelkou svého manžela. Jedinou výjimkou, kterou Marie Terezie připouštěla, byla ona sama, ovšem pouze proto, že ji nezbývalo nic jiného. Bůh tomu tak chtěl, říkala. František tak musel své ženě ustupovat, a to i v takových chvílích, kdy například vyjednávala spojenectví s Francií, která okupovala jeho rodné Lotrinsko.

I přes větší či menší neshody však Marie Terezie za svým manželem bezmezně stála. Věnovala například ohromné úsilí tomu, aby byl v roce 1745 zvolen císařem a mohl tak vládnout Svaté říši římské, ač to pro ni znamenalo dostat se v říši do podřízeného stavu vůči němu. Podporovala ho i v jeho zálibách, které mu vynahrazovaly faktickou nemožnost podílet se na vládě v habsburské monarchii. Zatímco Marie vedla války, František se věnoval mezinárodnímu obchodu, rozvoji manufaktur, svým koníčkům, ale také hazardním hrám a milenkám. Spokojené manželství tak narušovaly ať už domnělé či skutečné avantýry Františka Štěpána a následné záchvaty žárlivosti Marie Terezie. Ta se ale postupně naučila, že věčné poučování a hádky manžela k věrnosti nepřivedou. A František se k Marii vždy vracel.

Náhlá smrt Františka Štěpána, který zemřel devět let po narození posledního potomka, byla pro Marii Terezii obrovským šokem a tragédií. Zhroutil se jí celý svět. Na lístek vložený do své bible, aby jej měla neustále u sebe, si napsala: „Císař František, můj manžel, žil 56 let, 8 měsíců a 10 dní, zemřel 18. srpna 1756 v půl desáté večer, žil tedy 680 měsíců, 2 958 týdnů, 20 778 dní, 496 992 hodin. Mé šťastné manželství trvalo 29 let, 6 měsíců a 6 dní...“ Až do své smrti chodila pouze v černých smutečních šatech. Svého manžela nakonec přežila o patnáct let. „Je jen jeden skutečný cenný statek, a tím je čas,“ řekla, než zemřela. Odešla 29. listopadu roku 1780, před 21. hodinou, zahalená do županu svého manžela.