Pokud chcete být ve společnosti jako ryba ve vodě, L. Špaček vám poradí, jak na to (2004). Režie R. Špaček

Neměli bychom podlehnout dojmu, že jsme-li v zaměstnání, v kanceláři nebo obecně na pracovišti, neplatí žádná společenská pravidla. Pravý opak je pravdou. I jednání v přepážkové hale má svá pravidla. Tykat, či vykat na pracovišti? Správné i nesprávné příklady toho, jak se chovat ke kolegům, podřízeným, nadřízeným, klientům i obchodním partnerům budou námětem v pořadí již jedenáctého pokračování Etikety.

Někdo by se mohl domnívat, že naše chování v zaměstnání nepodléhá společenským pravidlům. Možná tomu tak leckde je, ale je to chyba.

Odmalička až do penze jsme v širším slova smyslu v nějakém zaměstnání nebo přinejmenším navštěvujeme různé úřady. Nejprve chodíme do školy, pak do zaměstnání, později si sice užíváme důchodu, ale na úřady musíme stále. Máme spolupracovníky, šéfy i podřízené, a hlavně protějšky k jednání - ať už úředníky, obchodní partnery či zákazníky.

Posaďte se

Stále a všude platí, že se v navštívené místnosti bez vyzvání neposadíme.

Úředník: „Dobrý den.“

Posadil bych se, ano?L. Špaček: „Posadil bych se na chviličku, ano?“

Úředník: „Samozřejmě!“

L. Špaček: „Jako šéf bych se mohl posadit bez řečí, ale je přeci zdvořilé se dovolit.“

Úředník: „A co my podřízení?“

L. Špaček: „Vy byste měli vstát kdykoliv přijde nejenom šéf, ale jakákoliv návštěva. Ostatně mě, jako šéfa, také neubude, pozdravím-li své podřízené, zejména ženy a starší jako první. Stejně jako by neubylo úředníků, skrze daně námi placených, aby při našem vstupu povstali.“

Na úřadě

Nenechte se rušit, slečno.Úřednice: „Co byste rád? “

L. Špaček: „Nenechte se rušit, slečno. Jsme-li zákazníci, pak úřednice, která nás přijímá třeba v bance nebo v prodejním centru, by měla povstat zcela samozřejmě. Neplatí to ovšem pro jednání u přepážky.“

U přepážky

L. Špaček: „My jsme si před lety postavili chatu…“

Úředníkovi (T. Turkovi) náhle zazvoní mobilní telefon.

T. Turek: „Pardon…“

L. Špaček: „Tu chatu jsme si pojistili…“

No to ti tedy přeju!T. Turek naznačuje rukou L. Špačkovi, aby pokračoval ve svém výkladu a zároveň mluví do telefonu.

T. Turek: „No nekecej, nazdar, prosim tě….“

L. Špaček: „Co se nestalo…ta chata vyhořela.“

T. Turek: „No to ti tedy přeju…“

L. Špaček: „Shořela na prach. A tak jsme si řekli, jestli máme nebo nemáme…“

Telefonování a problémy s ním spojené si necháme do zvláštního dílu. Bude-li stačit jeden! Před návštěvou úřadu či před jednáním mobilní telefon vypínáme! Nejen host si mobil před vstupem do místnosti vypíná a hostitel by se měl volajícímu omluvit a vyřídit hovor později. Stejně nevhodný je rušivý vstup do již probíhajícího jednání.

Muž: „Já mám pro vás takovou malou informaci, já vás dlouho nezdržím, potřeboval bych vysvětlit tadyhle ten bod…“

Hned se vám budu věnovat.T. Turek: „Chviličku kdybyste počkal v hale, já jenom dokončím jednání a hned se vám budu věnovat.“

Muž: „Dobře já se omlouvám, přijdu později. Nashledanou.“

L. Špaček: „Ale co kdyby přišel šéf?“

T. Turek: „Neměl by, vždyť ví, že máme jednání.“

L. Špaček: „Ale možná potřebuje něco opravdu naléhavého a třeba právě ve věci, o které spolu jednáme.“

P. Studenovský: „Pánové, promiňte, já se vám velmi omlouvám, ale přicházím ve velmi naléhavé záležitosti a zřejmě o ní právě jednáte.“

Omluvte nás na okamžik.T. Turek: „Pan Studenovský, můj šéf.“

L. Špaček: „V tom případě šéfa představíme návštěvě, a pokračujeme v jednání ve třech. Nebo…“

T. Turek: „Omluvte nás na okamžik, hned budeme v jednání pokračovat.“

Pro obě strany je závazné dodržovat slovo a dohodnuté termíny. Na domluvené schůzky, obchodní jednání, ale vůbec veškerá úřední jednání chodíme přesně, tedy ani ne s předstihem, ani ne se zpožděním.

T. Turek: „Tak už jsem tady, já se omlouvám, malinko jsem se zdržel, mě šel budík napřed. Ale dám vám ochutnat takovou kořaličku než začneme… Akorát že nevim, tady jsem ji měl, aha, kolega byl rychlejší…“

Pokud jednáme s klientem u přepážky, občerstvení nepodáváme. A navíc, sklenička něčeho ostřejšího je při jednání dnes již považována za přežitek. Občerstvení by však mělo být samozřejmostí ve velkých firmách, kde s klientem jednáme individuálně.

Jednací místnost

Jednací místnostVe firmách mívají obvykle pro návštěvy vyčleněny zvláštní místnosti. Nemusejí být útulné ale bývají komfortní a důstojné. Právě důstojnost, s jakou firma nebo úřad jedná s svými klienty, hodně vypovídá o tom, jak si nás váží.

Postaráme se o komfort návštěvy, ta si nesmí připadat jako nezvaná! A k dobré atmosféře jednání přispěje i káva nebo sklenice minerálky.

Sexuální obtěžování

Sálovým kancelářským provozem lze ovšem předejít i následujícím nepříjemnostem:

T. Turek: „Neslyšíte nic?“

Asistentka: „Ne.“

Vy jste taková...T. Turek: „Jako by tady něco tak jako harašilo… Co říkáte? Vy jste taková veverka zrzečka… Co?“

Slyšeli jste o tzv. sexuálním harašení? Tohle žertovné slovo přišlo ze Spojených států, původně zní harassment a znamená „obtěžování“, ba i „týrání“. Češi si ho přizpůsobili na „harašení“. Pozor, sexuální obtěžování je jen to, co druhého obtěžuje, co mu vadí. Pokud se oba spolupracovníci oddávají flirtování a třeba i erotickým hrám na pracovišti dobrovolně, nejde o obtěžování, tak jak se objevilo už i v zákoníku práce.

L. Špaček: „Dovolte, Zito, já vám pomohu.“

Zita: „Děkuji, jste opravdový gentleman.“

Rozlišujme obtěžování a pozornost k ženám. Nikdy nesmíme obtěžovat, ale vždy musíme být pozorní a galantní.

Nabídka tykání

S ženami to umíme, ale jak si získáme nadřízeného?

P. Studenovský: „Poslyšte šéfe, už se známe dlouho, co kdybychom si tykali?“

L. Špaček: „Tak takhle rozhodně ne! Je málo tak citlivých otázek, jako je tato. Tykání může navrhnout pouze společensky významnější osoba, tedy žena, starší, nadřízený.

Šéf: „Poslyšte, příteli, učili vás ve škole nebo doma, že tykání, nabízí starší mladšímu?“

Jenže i opačná varianta má svá úskalí:

Šéf: „Petře, poslyšte, co abychom si tykali?“

Já bych vám raději vykal.P. Studenovský: „Nezlobte se šéfe, ale raději ne. Já si myslím, že tykání do práce nepatří.“

Nabídku tykání společensky významnější osoby nemůžeme odmítnout. Urazili bychom ji. Je to jako nepřijmout nabízenou ruku. Nechceme-li si tykat se šéfem, těžko si poradíme.

P. Studenovský: „Nezlobte se šéfe, pokud mi budete tykat, pro mě to bude velká čest, ale já vám bych raději vykal.“

To by mohlo být východisko, proč ne… Společensky významnější by měl odhadnou, kdy to jeho protějšek rád přijme a kdy naopak může způsobit trapas.

L. Špaček: „Jsme prostě slušní! Jako vždy. Na shledanou.“

Stopáž9 minut
Rok výroby 2004
 ZJ